Knedlíkovou úvahu hlásá už i OECD

Experti OECD se po dvou letech vrátili k podrobnému zhodnocení české ekonomiky. Výsledkem je včera vydaná zpráva (OECD samozřejmě hodnotí podobně i další své členské ekonomiky). Jako vždy zpráva obsahuje řadu užitečných údajů a postřehů. Mnohá z doporučení nejsou pro české oči a uši nová, ale i tak je užitečné je slyšet.

Například by Česko mělo snížit svou energetickou náročnost (viz první graf vpravo nahoře) a z lepšit čistotu vzduchu (viz druhý graf vpravo nahoře) – což lze, dle mého soudu, docílit mj. i tím, že přestaneme považovat naši extrémní průmyslovost za přednost a budeme napomáhat posunu ekonomiky směrem ke službám.

Dále bychom dle OECD měli například navázat věk pro odchod do důchodu na délku dožití – opět velmi tref né doporučení.

I OECD (stejně jako třeba nedávno Evropská komise) ovšem bohužel opakuje podivnou úvahu, že růst české ekonomiky je zpomalován nedostatkem pracovní síly: „labour (...) shortages could create a bottleneck that w ould cramp future grow th“. Tuto často v českých médiích slýchanou úvahu můžeme nazvat obrazně jako „knedlíkovou“, protože se podobá úvaze účastníka závodů v konzumaci knedlíků: „snědl bych víc knedlíků, ale mám malý žaludek“.

Je jasné, že pohled knedlíkového závodníka je z hlediska průměrného homo sapiens velmi neobvyklý. Pro naprostou většinu lidí je pojídání knedlíků pouze vedlejším projevem jejich snahy nemít hlad; a pokud hlad nemají, žádné další knedlíky už prostě nejedí, aniž by tak vznikal problém, který by bylo třeba řešit.

Stejně tak růst HDP je pouze vedlejším projevem snahy nás všech (nebo aspoň téměř všech) strávit každý den rozumné množství času v práci a vydělat si odpovídající peníze; a pokud jsme všichni (kdo o to stojíme) strávili rozumné množství času v práci a vydělali si odpovídající peníze, žádný další růst HDP už prostě nevykážeme, aniž by tak vznikal problém, který by bylo třeba řešit.

(Výše uvedené vůbec není jen pouhým slovíčkařením: úvahy „mám malý žaludek / máme málo lidí“ nenápadně navádějí k radikálním závěrům „měl bych si nechat zvětšit žaludek / měli bychom dovézt další lidi odjinud“.)

Současný stav na českém trhu práce je takový, že všichni, kdo o to stojí, už možnost strávit rozumné množství času v práci mají (důležitou výjimkou jsou ještě pořád početní zájemci o částečné úvazky). Problém je spíš v tom (a OECD to férově přiznává), že česká pracovní síla si za to pořád ještě nevydělává skutečně odpovídající peníze. Česko si tak v porovnání s průměrem OECD vede zcela nejhůř právě v oblasti příjmů a bohatství (mezera mezi zelenou a červenou čárou v horní části pavučinového grafu nahoře na této straně). Český trh práce už naštěstí ale problém nízkých mezd postupně řeší formou růstu mezd zřetelně překonávajícího inflaci.

Další problém – taktéž zmíněný i ve zprávě OECD – je v tom, že dnešní Češi jsou sice zaměstnaní, ale mohli by být zaměstnaní i lépe (produktivněji), kdyby vzdělávací a rekvalifikační systém fungoval lépe. Svou roli tady hraje i vysoký podíl vlastnického bydlení: ten totiž posiluje nechuť Čechů stěhovat se za prací, která by více vyhovovala jejich vzdělání a znalostem, ale je holt trochu jinde, než kde si koupili dům nebo byt.