Rovné platy na Islandu. Prospějí nebo uškodí?

Island je první zemí na světě, kde všichni zaměstnanci ze zákona musí za stejnou práci dostat zaplacenou stejnou mzdu. A to nehledě na jejich pohlaví, etnickou příslušnost nebo sexuální orientaci. Podle nového zákona musí všechny společnosti zaměstnávající více než 25 pracovníků získat „certifikát“, který prokazuje, že společnost v žádném případě nediskriminuje svou výplatní páskou.

O tom, že ženy na trhu práce čelí nerovným podmínkám není pochyb. V průměru jsou platy žen o 20 % nižší než mužů. V tuto chvíli mnozí kritici „genderových intervencí“ přispěchají s vysvětlením, že to je přece dáno tím, že k tomu existují přirozené důvody – totiž, že u žen existuje riziko odchodu na mateřskou dovolenou a častěji následně zůstávají u dětí.

Při nejmenším na té druhé části něco možná bude, nicméně je třeba zdůraznit, že ta první část je zavádějící. Pokud by to tak totiž bylo, tak by se s rozdíl v hodnocení žen a mužů postupně snižoval, nicméně pravý opak je pravdou. Skupina, kde je riziko odchodu na mateřskou největší – tedy u žen pod 35 let, je zároveň skupinou u které je rozdíl nejmenší.

         

Je ovšem otázkou, jestli Islanďané nejdou trochu s kanónem na vrabce. Pokud totiž toto silně byrokratizující opatření má být efektivní, defacto znemožní individuální hodnocení zaměstnanců skrze základní mzdu. To pak logicky musí probíhat skrze osobní ohodnocení. Příslib osobního ohodnocení příští rok je ale mnohem slabší závazek než prosté zvýšení platu. Pro islandské zaměstnavatele tak pravděpodobně bude těžší si udržet ty skutečně špičkové zaměstnance.

Opatření také dost možná povede k častějšímu využívání výkonových ukazatelů. To může (ale také nemusí) vést ke zvýšení produktivity. Jak ale hodnotit jednotlivé členy týmu odevzdávajících společné výstupy? Tyto otázky zůstávají ve snaze narovnávat gender gap nezodpovězeny.

Vítek Macháček