Hrozí Spojeným státům a Japonsku kvůli jejich současné politice hyperinflace?

Většina makroekonomických modelů počítá s relativně stabilním vývojem, kde se růst cen a produktu obvykle vrací směrem k trendu. Vyjma období, jakými byla Velká deprese a Velká recese, tomu tak ve vyspělých ekonomikách skutečně je. Jenže v jiných zemích se někdy vývoj hodně liší, a to obvykle tím nejhorším způsobem, píše na stránkách Bloombergu známý ekonom Noah Smith s tím, že zřejmě nejčastějším příkladem podobného extrémního vývoje je hyperinflace. 

Běžná inflace, na jakou jsme zvyklí, a hyperinflace se natolik liší, že je zřejmě namístě je vnímat jako úplně rozdílně jevy. Například inflace v USA se během posledních deseti let pohybovala kolem 2 procent a vrcholu dosáhla v roce 1980 na 15 %. V roce 2009 dosáhla nejvyšší inflace v Zimbabwe 500 miliard procent. Nyní si výjimečným jevem hyperinflace prochází Venezuela. A i když je těžké odhadnout, jakým tempem tam ceny skutečně rostou, zdá se, že o více než 4 000 procent. 

Jestliže inflace dosáhne 15 procent, není to stále žádná tragédie, jde jen o velkou nepříjemnost, která sebou nese určité dodatečné náklady, někdy i přerozdělení příjmů, které ale ekonomiku nepotopí. Pokud ale inflace dosáhne 4 000 procent, jde o ekonomický hurikán, který ničí úspory, investice, vyvolá recesi a útěk kapitálu ze země. Nikdo neví, jakou skutečnou hodnotu bude mít jeho další mzda, systém se propadá do chaosu. Venezuela má sice jedny z největších zásob ropy na světě, ale v jejím případě vede hyperinflace k tomu, že děti hladoví. 

Prevenci proti hyperinflaci by tedy měla být věnována mimořádná pozornost. Problém ovšem spočívá v tom, že nevíme přesně, proč vzniká. Zdá se být evidentní, že příčinou je tisk peněz centrální bankou. Ovšem bylo by chybou se domnívat, že tento vztah je automatický. Centrální banky totiž mohou tištěním peněz pouze reagovat na vyšší poptávku po hotovosti ze strany veřejnosti. Hyperinflaci pak může zažehnout úplně jiný faktor než chování centrální banky. A jelikož jde o výjimečný jev, který lze jen těžko uchopit v rámci tradičních modelů, je lepší jej zkoumat spíše z pozice detektivů. 

O takový výzkum se v roce 1981 pokusil Thomas Sargent z New York University, který zkoumal období hyperinflace v Rakousku, Maďarsku, Polsku a Německu. Dospěl k závěru, že její pravou příčinou nebylo nadměrné tištění peněz centrální bankou, ale půjčování peněz vládě. Ekonom následně píše: „Ve chvíli, kdy veřejnost pochopila, že vláda se už nebude spoléhat na financování ze strany centrální banky, inflace polevila. Je tedy zřejmé, že hyperinflaci nezpůsobí samotný nárůst množství peněz v ekonomice.“ To by tedy znamenalo, že hyperinflace je nastartována ve chvíli, kdy veřejnost dospěje k závěru, že vláda bude donekonečna dosahovat rozpočtových deficitů financovaných penězi od centrální banky. 

Studie MMF z roku 2007 zase dospěla k názoru, že hyperinflace končí ve chvíli, kdy vláda provede významné reformy včetně posunu k vyrovnanému rozpočtu, liberalizace cen a měnového kurzu a utažení peněžní nabídky. Podobné závěry a studie jsou relevantní i pro dnešní Spojené státy a Japonsko. U první země je pravděpodobné, že republikánská daňová reforma výrazně zvýší federální zadlužení, japonské dluhy jsou extrémně vysoké již nyní. Pokud by vládní obligace přestala kupovat veřejnost, mohla by jí v tom podle některých názorů nahradit centrální banka a následně by už byl jen krok k hyperinflaci, jak tvrdí třeba Sargent. Jisté je pak jedno: Hyperinflaci stále příliš nerozumíme a pokud se to nezmění, měli bychom být s vládními deficity opatrní, uzavírá Smith.