Dogmatismus a ideologie vedou k investiční pohromě. Možná jim propadáme, ani o tom nevíme

Hodnotové investování bývalo v podstatě sázkou na zavrhované akcie. Dnes se ale podle Daniela Rasmussena z Institutional Investor objevuje jiný přístup, který stojí na práci profesora Harvard Business School a známého marketingového odborníka Michaela Portera. Jeho základní teorie je jednoduchá: Moc vede k vysokým ziskům. Čím větší trh, síla společnosti, schopnost diktovat si ceny prodejní i nákupní, tím lépe. Tento přístup ale v podstatě vede k upřednostňování Goliáše, zatímco Benjamin Graham jako zakladatel hodnotového investování sázel spíše na Davidy.

Podle časopisu Fortune Porter „ovlivnil více ředitelů společností a manažerů než jakýkoliv lektor byznysu na světě“. Jeho základní model pěti sil, které určují pozici firmy a atraktivitu odvětví, „redefinoval způsob, jakým podnikatelé přemýšlí o konkurenci,“ jak tvrdí The Economist. Na Harvardu se celé generace studentů učí o bariérách vstupu, Warren Buffett hovoří o „udržitelné konkurenční výhodě“. Porterovy teorie očividně pronikly do mysli mnoha hodnotových investorů, ovšem data jim nakloněna nejsou. Například ekonomové z University of Chicago zjistili, že mezi podílem na trhu a ziskovostí nelze najít žádný pevný vztah. Soudy v USA zase již v osmdesátých letech upustily od názoru, že vysoký podíl na trhu musí nutně poškozovat konkurenci. 

University of Chicago je známá tím, že spíše než na teorie hledí na data. A podle nich jsou akcie s nejvyšší návratností ze segmentu malých společností. Tedy z těch, které preferoval Graham a ne ze skupiny gigantů s velkou tržní silou, o které hovoří Porter. Přes podobná zjištění a úspěšnost fondů zaměřujících se na menší společnosti si ale Porterovy myšlenky udržují svou vysokou popularitu. 

V podstatě pokaždé, když klademe důraz na tržní vůdce, podíly na trhu a pozici na něm, konkurenční výhodu a bariéry vstupu, držíme se Porterových zásad, byť třeba nevědomky. Je těžké představit si, že bychom v takovém případě činili chybu. Je ovšem důležité mít na paměti, že tento vědec přichází z oblasti, kde se většina znalostí nezakládá na ekonometrii a statistice, ale na případových studiích. A různé teorie jsou cíleny spíše na management společností než na akademickou obec. To platí i o základní Porterově teorii, která říká, že cílem společností by mělo být vydělávání nadměrných zisků, které mohou pocházet z vysoké vyjednávací síly vůči dodavatelům či zákazníkům, nízké úrovně konkurence v odvětví, nízké možnosti substituce nabízeného produktu či služby nebo které přicházejí díky nízké hrozbě nových společností vstupujících na trh. 

Celý tento pohled spočívá na předpokladu, že zisky odrážejí tržní sílu a ta je dána podílem na trhu a mírou ochrany před konkurencí. Rozhodujícím faktorem určujícím ziskovost firem je tak struktura odvětví. Ekonomové z University of Chicago s tímto pohledem nesouhlasí a podle nich struktura odvětví nemá na výsledky firem rozhodující vliv. Jejich studie ukazují, že mezi mírou koncentrace odvětví a ziskovostí nelze najít žádný významný vztah. A podle této školy platí, že pokud se u některé společnosti objeví výjimečně vysoké zisky, je to odrazem jejího produktu, nákladové výhody či výhody dané tím, že jako první vstoupila na trh. 

Porter možná dominuje mezi lidmi s MBA, ale důkazy z reálného světa pro něj nehovoří. Thomas Powell z Oxfordu ve své poslední studii napsal, že teorie konkurenční výhody není podpořena daty a nelze ji ospravedlnit jinak, než na základě ideologie, dogmatismu či prosté víry. „To je ovšem špatný základ pro investice,“ dodává profesor. 

Zdroj: Institutional Investor