Víkendář: Vícerychlostní Evropa by prospěla všem?

Mezi evropskými vůdci panuje přesvědčení, že Evropská unie má již to nejhorší za sebou, protože dokázala ustát eurokrizi, krizi uprchlickou a také brexit. Nyní by se podle nich měla zaměřit na svou budoucnost, jenže představy o ní se poněkud liší. Jak poukazuje Charles Grant z Centre for European Reform na stránkách Politico, prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker chce integrovanější Unii, francouzský prezident Emmanuel Macron ale hovoří o větší flexibilitě. Další cesta dopředu tak nebude lehká. 

Proti francouzskému prezidentovi stojí federalisté, kteří chtějí využít brexit k utužení partnerství mezi zbylými členy EU. Podle nich by nejrůznější dělení oslabila unijní instituce. Euroskeptické země střední Evropy se navíc obávají, že vícerychlostní Evropa by znamenala posilování moci jádra Unie, které bude se zbytkem jednat jako s druhořadými členy. Přesto vše je ale podle Granta pravděpodobné, že EU se bude pohybovat směrem k vícerychlostnímu modelu. 

Francouzský prezident našel nového spojence v německé kancléřce Angele Merkelové a oba budou zřejmě prosazovat další integraci eurozóny a vytváření nových institucí této měnové unie. Může tak dojít i k vytvoření společného rozpočtu. K větší flexibilitě EU povede nakonec zřejmě i brexit. Jednotlivé vlády členských zemí totiž pravděpodobně dospějí k názoru, že EU by se měla více snažit o reflexi různých postojů a názorů. Flexibilnější Unie bude v delším období pravděpodobně životaschopnější. A Macron má pravdu, že obavy z hlubší integrace zaznívající z některých zemí by v ní neměly bránit těm, kteří ji prosazují. Tato ambicióznější skupina by ale měla nechat dveře otevřené pro všechny, kteří by se k ní chtěli v budoucnu přidat. 

Kdyby některé země nemusely jít cestou další integrace, pravděpodobně by to snížilo i jejich vnitřní politický tlak. Například Poláci by zřejmě preferovali EU, která je nebude nutit k přijetí eura, a to i přesto, že obecně se staví proti Macronově vizi vícerychlostní Evropy. Ta by pak mohla pomoci i dalšímu rozšiřování Unie. To se v podstatě zastavilo poté, co se některé členské země postavily proti dalšímu rozšíření směrem na Balkán. Podobné protesty by ale mohly ztratit na razanci ve chvíli, kdy by novým zemím bylo nabídnuto členství s určitým omezením. Brusel by také měl některým zemím na vnějších hranicích s EU nabídnout určité výhody a podíl na specifické politice. Týkat by se to mohlo Turecka, Tuniska či Ukrajiny. 

Míra flexibility EU samozřejmě nemůže být neomezená. Nemohla by fungovat, pokud by všichni její členové nebyli součástí jednotného trhu, společných pravidel a zákonů v oblasti životního prostředí či třeba společné obchodní politiky. Jestřábi v Bruselu budou tvrdit, že pokud chce někdo těžit z některé části pravidel a institucí EU, musí přijmout všechna pravidla. Větší flexibilita ale zvýší atraktivitu Unie a i Britové by se jednou mohli rozhodnout, že do ní opět vstoupí. To samé by mohlo platit o Švýcarsku či Norsku.