Stephen King: Toto je pravá příčina matoucího chování centrálních bank

Představte si, že jste ekonom a máte před sebou jednu významnou volbu. Máte rozhodnout, v jakém momentu by centrální banka měla zvednout sazby. Mělo by se tak stát ve chvíli, kdy je inflace pod cílem, nad ním, v obou případech, nebo ani v jednom? „Přirozeně byste asi volili druhou možnost, ale nepospíchejte tolik. V reálném světě to není tak jednoduché,“ píše na stránkách Financial Times bývalý hlavní ekonom banky HSBC Stephen King, který nyní působí jako její poradce.

Fed od konce roku 2015 zvedl sazby již čtyřikrát a investoři očekávají, že další zvýšení o 25 bazických bodů přijde v prosinci. Inflace se sice mírně zvedla v roce 2016, ale od té doby padá jako těžký kámen. Fed obvykle hledí zejména na inflaci jádrovou, konkrétně na deflátor výdajů osobní spotřeby. A ten se nachází hluboko pod inflačním cílem ve výši 2 %. Jeho růst totiž během posledního roku klesl z 1,9 % na 1,3 %. 

V létě zvýšila sazby i kanadská centrální banka Bank of Canada a učinila tak i přesto, že „tři hlavní měřítka jádrové inflace se stále nacházejí pod 2 %“. Švédská Riksbank naopak přihlížela růstu inflace z nuly v březnu 2014 na 2,3 % dosažených letošního září. Její sazby během té doby klesly z 0,75 % na -0,5 % a na této úrovni leží dodnes. Bank of England se zase držela tradičních pravidel, sazby snížila krátce po referendu o brexitu, když se inflace nacházela kolem 1 %. Nyní se inflace pohybuje kolem 3 % a banka tak před několika dny sazby zvýšila. 

Pohled na několik uplynulých let tedy ukazuje, že centrální bankéři na odpověď o zvedání sazeb reagují stylem „to záleží“. Cílení inflace bývalo kdysi považováno za ten nejlepší nástroj monetární politiky a současný nejednoznačný postup centrálních bank tak může být značně překvapivý. Jak jsme se k němu propracovali? Zčásti tím, že sazby nejsou nastavovány podle inflace současné, ale podle inflace očekávané. Fed mohl sazby zvedat proto, že očekával zvýšení inflace, i když poslední vývoj ukazuje, že jeho odhad byl mylný. 

Příčinou současného stavu je ovšem i to, že vlastně přesně nevíme, co inflaci určuje. Jen málo centrálních bankéřů to otevřeně přizná, ale je faktem, že Phillipsova křivka byla v posledních letech v podstatě nepoužitelná. Nezaměstnanost totiž obvykle klesala rychleji, než se čekalo, ovšem mzdová inflace se držela na překvapivě nízkých úrovních. A v neposlední řadě jsou si centrální bankéři vědomi toho, že pokud by se řídili pouze inflací, mohlo by dojít k růstu nestability finančního systému. Ve Švédsku může být inflace nepřijatelně nízko, ale pokusy o její zvýšení se promítají do značného růstu cen nemovitostí. V USA zase Fed vedle inflace sleduje i vysoké valuace akciových trhů. 

Centrální bankéři tedy začali sledovat strategii, kterou bychom mohli nazvat „pozitivní neurčitostí“. Nechávají inflaci i dlouhodobě mimo inflační cíl, protože se obávají o udržení širší ekonomické a finanční stability. Možná se strachují, že jejich dřívější pokusy o dosažení inflačního cíle vedly k příliš uvolněné monetární politice (určitě tomu tak bylo před poslední finanční krizí). Jinak řečeno, izolované snahy o dosažení inflačních cílů mohou být základem dalších finančních bublin.