NSS: České dráhy nebyly povinny postupovat podle zákona o veřejných zakázkách

Návrh na zákaz plnění smlouvy lze podat až po jejím faktickém uzavření, konstatoval Nejvyšší správní soud ve sporu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a národního železničního dopravce. Předmětem sporu bylo pořízení lokomotiv Taurus od rakouského národního dopravce.

České dráhy uzavřely v roce 2008 s rakouským dopravcem Österreichischen Bundesbahnen dohodu o vzájemné výměně lokomotivních výkonů, která zajišťovala poskytnutí lokomotiv v přeshraniční dopravě. K této dohodě byly každoročně uzavírány dodatky. 2. října 2013 však Škoda Transportation podala u ÚOHS návrh na uložení zákazu plnění ze smlouvy od počátku účinnosti aktuálního jízdního řádu tedy 15. prosince 2013 týkající se úplatného pořízení kolejových vozidel Taurus, čímž mělo dojít k vyloučení soutěže, omezení možnosti kontroly postupu zadavatele a porušení zásad § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). ÚOHS rozhodl, a toto rozhodnutí po podání rozkladu potvrdil i jeho předseda, že se České dráhy dopustily správního deliktu, protože neuzavřely smlouvu v souladu s postupem podle zákona a neuveřejnily oznámení o zahájení zadávacího řízení. Za to uložil ÚOHS Českým drahám pokutu ve výši 1 mil. Kč a zákaz plnění smlouvy od 1. března do 13. prosince 2014.

Proti rozhodnutí předsedy ÚOHS podaly České dráhy i Österreichischen Bundesbahnen žaloby ke Krajskému soudu v Brně. Ten konstatoval, že návrh na uložení zákazu plnění smlouvy byl podán před uzavřením smlouvy, což je v rozporu se zákonem. Tato vada řízení tak vyvolala nezákonnost napadeného rozhodnutí, což bylo důvodem k jeho zrušení a vrácení k ÚOHS. Dále Krajský soud rozhodl, že se v daném případě vůbec nejednalo o veřejnou zakázku, neboť nedošlo k naplnění podmínky zájmu zadavatele na získání plnění. Podle soudu nelze klást rovnítko mezi pořízení lokomotiv a zajištění přeshraniční přepravy odpovídající mezinárodním závazkům. Celý případ je totiž nutné posuzovat optikou mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Tato smlouva pak stanovuje, že se lokomotivní výkony vyrovnají pokud možno naturálně a nebude-li možné naturální vyrovnání, uhradí se vlastní náklady. Nevyrovnanost výkonů pak podle soudu, kdy rakouská strana zajišťuje 81% výkony, odpovídá geografickému rozdělení dopravních cest. Vztah obou železničních operátorů tak není vztahem zadavatele a dodavatele a nenaplňuje podmínky § 7 odst. 1 zákona.

ÚOHS podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, ve které uvedl, že příloha smlouvy měla být uzavřena v září 2013 a Škoda Transportation nemohl tušit, že se tak nestalo a jeho návrh měl být posouzen s ohledem na účel institutu zákazu plnění smlouvy. ÚOHS také nesouhlasil s uplatněním Dohody mezi ČSSR a Rakouskem z roku 1964 na současnou situaci, která měla být jednoznačně podřízena postupu podle zákona o veřejných zakázkách.

Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí potvrdil rozhodnutí Krajského soudu, že návrh na zákaz plnění smlouvy lze podat až po jejím faktickém uzavření. V tomto případě přiznává, že zákon o veřejných zakázkách neupravoval možnost zabránit uzavření smlouvy, k níž zadavatel směřoval postupem v rozporu se zákonem. Tuto možnost dává až nový zákon o zadávání veřejných zakázek. Ani ten však neumožňuje podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy před jejím uzavřením. ÚOHS se tak návrhem na zákaz plnění smlouvy vůbec neměl zabývat.