Co (ne)řekl Keynes…

(letní úvaha)

Léto je časem, kdy nám ve chvílích volna plynou myšlenky hlavou jen tak. Vzdáleni rutině všedního dne někdy přijdeme na něco, na co bychom v hektice denních starostí nepomysleli.

Zamýšlím se nad astronomickými dluhy, které náš vyspělý průmyslový svět vytvořil i bez války (myšleno globální), kteréžto jsou většinou v lidských dějinách hlavním původcem katastrofálního státního zadlužení. Současný dluh byl vytvořen takříkajíc spontánně - politikou sociálního státu. Státní bankroty, které vidíme kolem sebe (míněny jsou i ty skryté a financované s nasazením tiskárny peněz), jsou způsobeny jednoduše řečeno rozhazovačným a korupčním hospodařením státu, v němž politikové rozdávají peníze, které jim nepatří, aby si koupili přízeň voličů.

Základem finanční politiky celého průmyslově vyspělého světa jsou teoretická východiska zejména dvou duchovních otců – britského ekonoma Johna Maynarda Keynese a amerického Miltona Friedmana a jejich následovníků. Jak Brit, tak Američan, oba se shodli v jednom, a to naprosto, že zlato je barbarský relikt minulosti a že „moderní“ finanční systém je třeba postavit na možnosti vyrábět si peníze bez nutnosti krytí hodnotnými aktivy. Dále se shodli na tom, i když každý trochu jinak, že stát by měl aktivně zasahovat do ekonomiky a trhu.

Keynes tvrdil, že stát by se měl v době krize zadlužit a těmito penězi na dluh investovat v ekonomice, aby jí pomohl na nohy. Naopak poté, až dojde k oživení ekonomiky, by měl stát zase dluhy splatit.
Duchovní posvěcení k nekonečnému stupňování zadlužení až ke státním bankrotům v jeho teorii nenajdeme a proto jeho teorii jistě nelze označit jako přímého viníka současného selhání politiky předlužených států a to i proto, že krátce po válce zemřel a neměl již možnost jiným interpretacím zabránit (na rozdíl od Friedmana, který žil až do roku 2006). Mohla by mu být nejvýše vytknuta jen politická naivita, kdyby skutečně uvěřil v absurdní předpoklad, že jedna vláda splatí dluhy vytvořené vládou předchozí. Vzhledem k tomu, že Keynes byl aktivní a úspěšný i v politickém dění, znal jistě okolnosti a mechanismy politické moci, a proto je těžké v jeho naivitu uvěřit.

Faktem je, že začátkem posledního dějství neo-keynesiánského tažení na cestě k neomezenému státnímu zadlužování se stala událost z roku 1971, která vešla do dějin jako „zrušení zlatého standardu“, tedy zrušení povinnosti držet zlaté rezervy pro výměnu papírových peněz za zlato v pevně stanoveném kurzu, jak ukládaly breton-woodské dohody Američanům po druhé světové válce. Tím byla zeširoka vydlážděna cesta k dluhovým orgiím státu, které prudce akcelerují zejména v posledních dvou desetiletích. Peníze byly de facto zbaveny jakékoliv hodnotové kotvy. Dnes nejsou ničím jiným než pouhým politickým slibem.

Četné opakující se finanční krize a státní bankroty jsou neoddiskutovatelnými důsledky politiky rostoucích dluhů a důkazem, že v praxi používaná neo-keynesiánská doktrína zjevně selhává. Vždyť i prostý selský rozum se úporně brání zvrhlé logice, že trvalé prosperity společnosti lze docílit donekonečna rostoucím dluhem. Toto dokládá i grafika níže.

Grafika: Vztah mezi ekonomickým růstem (modré sloupce a levá škála) a státním zadlužení (červené sloupce a pravá škála) od roku 1947-2017 v USA.

Závěr zamyšlení:
Zatímco ještě v 60. letech v USA, Evropě i Japonsku bylo možné z platu řemeslníka pokrýt rodinný rozpočet čtyřčlenné rodiny a současně financovat stavbu rodinného domku, stačí dnes na totéž sotva platy dva.
Mocní politikové tohoto světa zjevně nejsou připraveni sejít z této mylně nastavené cesty, na jejímž konci stojí žalostný úbytek kupní síly našich úspor. Politika dluhů je nepřátelská ke kupní síle měny a úspor. Tato politika trestá zodpovědné hospodáře a privileguje dlužníky. (K tomu koneckonců i bývalý guvernér americké centrální banky A. Greenspan napsal ve své stati „Zlato a finanční svoboda“, že „…státní zadlužování je prostředek ke skrytému zcizování majetku občanů….“)

Nezbývá tedy nic jiného než zodpovědně uchopit iniciativu ve věci zajištění svých úspor pro budoucnost do vlastních rukou. Rozhodně nedoporučuji spoléhat na politické sliby žádné vlády. „Napříč politickým spektrem“ všechny jednotně prohlubují státní dluh.
Kus zlata v majetkovém portfoliu rodinu může být onou spolehlivou hrází proti neo-keynesiánskému tažení.

Ing. Zdeněk Ďuriš

Vystudoval systémové inženýrství v ekonomii a je spoluzakladatelem společnosti EKKA-Gold s.r.o, která je provozovatelem důchodového projektu spoření ve zlatě AuRENTA®. Více než 20 let působí na kapitálových trzích jako investor a technický analytik trhů. Je současně registrovanou pobočkou německého obchodníka s cennými papíry Catus AG Vermögensverwaltung.

EKKA-Gold s.r.o.

Společnost již od roku 2009 působí společně s německým společníkem pro aurum KG na českém trhu. Cílem společnosti se stala renesance zlata v roli investičního média pro dlouhodobé úspory nejširší veřejnosti.
Pilotním projektem společnosti je důchodový projekt spoření ve zlatě AuRENTA®, který představuje technologicky špičkové řešení, jak si zcela svobodným způsobem vybudovat důchodovou rezervu z certifikovaných zlatých slitků. Letošní novinkou AuRENTy je „Výplata měsíční renty“. Jedná se o možnost plně automatizovaného zpětného odprodeje naspořeného zlata. Více na: www.aurenta.cz.