Hrozba robotů je přehnaná, levné práce je příliš mnoho

Lidé se obávají, že jim roboti budou brát pracovní místa. Za rohem například parkují samořídící auta, Google pracuje s chytrými algoritmy, které nabízejí okamžitý překlad s pozoruhodnou kvalitou. V ekonomice to ale stále nevypadá, že by probíhal nějaký boom tažený technologickým pokrokem. Na konci devadesátých let byl optimismus cítit na každém kroku. Ve stejnou dobu probíhal prudký růst mezd a produktivity. Nyní se nacházíme v naprosto rozdílné situaci. Dobře to ukazují čísla ze zemí jako USA či Velká Británie. Zaměstnanost se sice postupně zvyšuje, ovšem růst mezd se nachází kriticky nízko. A to samé platí i o produktivitě.

Mnoho lidí na základě současné situace dochází k závěru, že hrozba ze strany robotů se nesmyslně přehání. Podle nich jde o fantazii šílenců ze Silicon Valley. Nebo o snahu odlákat pozornost od skutečných problémů, které mají zaměstnanci. Tedy například od problémů v mezinárodním obchodu či od přílišné síly velkých korporací. Obecně řečeno, problémem podle této teorie není příliš mnoho nových technologií, ale jejich nedostatek.

Podle tohoto názoru platí, že pokud by probíhala robotická revoluce, produktivita by se prudce zvyšovala a stejně tak investice. V tuto chvíli by šlo o příjemný problém, ovšem takovému my nečelíme a řešíme hrozbu, která neexistuje. Poukazuje na to i Paul Krugman, který na svém blogu píše: „Je zajímavé, jak se na jednu stranu obáváme, že nám roboti vezmou pracovní místa, a na druhou stranu si stěžujeme na nízké tempo růstu produktivity.“

Jaký je vývoj ve skutečnosti? Já sám se věnuji ekonomické historii. Historici se často snaží vysvětlit různý vývoj během industrializace tím, jak se vyvíjely náklady práce. Například britští zaměstnanci byli v určitou dobu příliš drazí ve srovnání s lidmi na kontinentu a také relativně ke zdrojům energie. Britské firmy tam měly motivaci k vývoji a investicím do nových technologií a k omezování pracovní síly. Výsledkem byla industrializace. Celé to sice bylo trochu složitější, ale v základu se stalo právě toto. Později k něčemu podobnému došlo v USA. Víme tedy, že chování společností ve vztahu k technologiím závisí na tom, jakým nákladům čelí. Právě při diskusi o robotech na to ovšem často zapomínáme.

Dnes leží náklad práce relativně nízko, jeho dlouhodobý růst byl v USA a řadě dalších zemí minimální. Je sice pravdou, že náklady spojené s využitím počítačů a dat dokonce klesaly a tudíž bychom stále měli mít motivaci k nahrazování lidí počítači. Jenže klíčové nejsou náklady spojené s počítači, ale náklady nehmotného kapitálu. Tedy kapitálu, který je třeba na vývoj nových způsobů produkce, které nahradí lidskou práci technologiemi. Tento náklad se nachází vysoko, ceny lidské práce leží nízko a firmy tak nemají velkou motivaci k jejímu nahrazování.

Když James Watt sestrojil parní pohon, nedošlo k jeho rozšíření tím, že by si všichni najednou řekli: „Toto je jednoznačně nejlepší technologie, budeme ji používat.“ Nejdříve se zkoušel tam, kde firmy čelily vysokým nákladům práce a měly k dispozici levnou energii. Během času došlo díky těmto experimentům ke zdokonalení parní technologie a hromadilo se know-how. Nakonec byla tato technologie tak dobrá, že došlo k jejímu masovému využití.

V současné době se ekonomika snaží absorbovat poměrně hodně lidí, kteří se ucházejí o zaměstnání, ale nemají žádné speciální dovednosti. To vytváří negativní tlak na mzdy a tento nadbytek práce snižuje motivaci k investicím do technologií, které by práci nahrazovaly. Následně stagnuje produktivita a nedochází ani k rozvoji zmíněného nehmotného kapitálu.

Autor: Ryan Avent, editor časopisu The Economist

(Zdroj: Medium.com)