Goldmani: Časy se změnily, potřebujeme aktivní fiskální politiku

Expanzivní fiskální politika je opět v kurzu. Podle agentury Bloomberg se prudce zvyšuje počet článků s klíčovými slovy „fiskální stimulace“. A nejde jen o slova, v některých zemích už k posunu směrem k ní došlo. V jejich čele se nachází Kanada, před nedávnem ohlásilo stimulační balíček Japonsko. Fiskální politika začala tiše podporovat růst jak v Evropě, tak v USA, a to po několika letech fiskálního utahování.

V prohlášení zemí G20 se hovoří o tom, že fiskální politiku budou využívat flexibilně. Co to ale vlastně znamená? Odpověď by měla být jasná, nicméně ve skutečnosti tomu tak není. Příčinou je značně asymetrický pohled na tuto oblast ekonomické politiky. Ten se odvíjí od silného přesvědčení, že pro management ekonomického cyklu se má používat monetární politika, zatímco fiskální politika má za cíl udržitelnost dluhů. Předpokládá se, že za všech situací je lepší mít nižší deficity a nižší poměr dluhů k HDP. Jenže tento názor se formoval v době, kdy v globální ekonomice probíhalo takzvané Velké uklidnění, růst se pohyboval blízko potenciálu, inflace blízko cíle či dokonce nad ním a sazby ležely znatelně výše než dnes. 

Problémem je to, že naše přemýšlení leží zakotveno v minulosti a na současnou situaci aplikujeme pravidla, která ignorují svět, ve kterém nyní žijeme. Tento svět trpí nedostatečnou poptávkou, příliš nízkou inflací a neutrálními sazbami, které se nacházejí na nule či dokonce na negativních hodnotách. Dá se očekávat, že tomu tak bude i nadále. Alespoň to signalizují trhy, které se sice mohou mýlit, ale dnes jasně říkají, že sazby budou velmi nízko po velmi dlouhou dobu. 

V takovém světě musí fiskální politika přispívat k podpoře poptávky a k boji s deflačními riziky. Monetární politika to sama o sobě nezvládne. Je možné, že citlivost poptávky na sazby je dnes nižší a celkově monetární politika už není tak účinná. Dobře nastavená fiskální politika může pomoci třemi způsoby. Za prvé může zvýšit potenciální růst díky investicím zaměřeným na vyšší produktivitu. Nemusí jít pouze o investice do hmotných aktiv, ale třeba i do lidského kapitálu. V době nulových sazeb je určitě řada projektů s pozitivní čistou návratností. Navíc mohou veřejné investice působit jako katalyzátor pro investice soukromého sektoru a následně se může roztočit pozitivní spirála. 

Fiskální politika může také zvýšit efektivitu politiky monetární tím, že zvýší neutrální sazby. K tomu by se zvýšila nabídka vládních dluhopisů a tím by se snížil tlak, který na některých trzích existuje. Za třetí pak může dojít i k snížení příjmové nerovnosti. Pokud se totiž při podpoře růstu spoléháme pouze na monetární politiku, možná se tím příjmová nerovnost zvyšuje. Existuje riziko, že řada ekonomik spadne do pasti nízkého růstu podobně, jako se to stalo Japonsku.

Skeptici obvykle hovoří o tom, že pro expanzivní fiskální politiku neexistuje prostor, a to zejména v eurozóně. Není to ale tak jednoznačné, jako ukazuje silná poptávka po vládních dluhopisech, která snižuje sazby na rekordně nízké úrovně. Volání po aktivnější fiskální politice není voláním po fiskální nezodpovědnosti. Měli bychom ale přestat přemýšlet na základě vzorců, které již neplatí. Až se zvýší tempo růstu a inflace, bude ten pravý čas na fiskální konsolidaci. Nyní by ale měla být fiskální expanze tím hlavním nástrojem podpory ekonomického oživení. 

Autorem je výkonný ředitel Goldman Sachs & Co Ángel Ubide.

Zdroj: VoxEU