Řecko míří k dalšímu kolu potíží, Itálie budí naděje

Ekonomické problémy jižní Evropy jsou hluboké a bolestivé, zároveň je ale lze řešit. Některé z nich už navíc polevují. Příkladem je Itálie, kde po dlouhé recesi začala ekonomika růst. U Řecka se naopak zdá, že míří k dalšímu kolu potíží. V podobných případech je často dobré získat obrázek o tom, jak o problémech přemýšlí ti, kteří jim jsou nejblíže. Mně to bylo umožněno na jedné evropské konferenci a z ní jsem si přinesl zejména následující poznatky:

Jak všichni víme, v Řecku pokračuje krize a země dosahuje nejvyšších rozpočtových deficitů v Evropě (7,2 % HDP). Dluh této země je úročen vysokými sazbami a nachází se v situaci, kdy nemůže dluhy splatit, ani zbankrotovat a začít od začátku. Řekové, se kterými jsem o tom hovořil, z této situace jednohlasně viní Německo. Něco pravdy na takovém pohledu je, ale sami Řekové nejsou bez viny.

V Řecku mě překvapily dvě věci. První z nich je depresivní, protože ani po šesti letech dluhové krize nebyly provedeny hluboké ekonomické reformy. Soukromý sektor neroste, veřejný sektor trpí nedostatečnými příjmy, protože i nadále dochází k obrovským daňovým únikům, ke kterým se ještě přidává ekonomický útlum. Druhé překvapení je pozitivní – řečtí podnikatelé mají obrovskou energii a snahu. Kritici hovoří o Řecku jako o zemi lenochů, kteří tráví čas posedáváním a popíjením alkoholu. Lidé, se kterými jsem se setkával, byli ale pracovití, inteligentní a nadšení z toho, co jim přinese budoucnost. Konec problémů ale nepřijde dříve, než se změní vládní sektor a je tedy pravděpodobné, že Řecko bude brzdou jihu Evropy ještě hodně dlouho.

Itálie budí optimističtější dojem. Jde o čtvrtou největší ekonomiku v Evropě, před ní stojí pouze Německo, Velká Británie a Francie. Její ekonomika začala znovu růst, i když produkt se stále nachází hluboko pod úrovní z roku 2008. Ekonomika severu Itálie je diverzifikovaná a převažují v ní menší společnosti, které se zaměřují zejména na spotřebitelské zboží. Jih je více zemědělský a nezávislejší na vládní pomoci. Tato struktura výrobního sektoru představuje na jednu stranu zdroj stability, na druhou stranu ale vyvolává problémy. Řada firem má totiž problém s tím, kdo převezme jejich vedení. K tomu se přidává nízká produktivita a omezený přístup ke kapitálu. Významné je i rozdělení růstu v ekonomice: Města jako Řím dosahují slušného růstu, zatímco zbytek země je bez něj a příjmy na hlavu se tam nalézají stále na úrovni roku 1999.

Itálie se podobá Řecku v tom, že hodně transakcí probíhá v hotovosti a důvodem je snaha vyhnout se placení daní. V tomto umění se ale Itálie Řecku přece jen ani zdaleka neblíží. Nikde jsem tam například neviděl, že by obchody nabízely slevy za to, že zaplatíte hotovostí (elektronické platby jsou nepřítelem černého trhu). Ještě v roce 2006 měla Itálie s Řeckem poměr dluhu k HDP kolem 100 %. Po krizi se dluhy Itálie vyšplhaly na 130 % HDP a Řecka na 180 % HDP (průměr zemí EU dosahuje 87 % a v případě USA tento poměr dosahuje 104 %). Jak tvrdí Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, od určitého bodu začnou dluhy brzdit ekonomický růst. Zdá se, že Řecko už stojí za touto hranicí. U Itálie teprve uvidíme.

Autorem je investor Barry Ritholtz.

Zdroj: Bloomberg