Strašák jménem deflace

Autor: Ondřej Makeš

Ze všech stran se na nás valí informace o nějaké deflaci. V čem je vlastně „problém“ a co je to deflace?

Jedním z hlavních úkolů centrálních bank je péče o stabilitu měny. V ČR tuto roli zastává Česká národní banka (ČNB). Stabilita měny však neznamená, že ceny jsou neměnné. Centrální banky (CB) si ve většině vyspělých zemí stanovují určitý cíl nebo cílové pásmo a v tomto pásmu se snaží různými nástroji růst cen neboli inflaci udržet. Jedním z nástrojů může být například nákup nebo prodej měny na volném trhu nebo zvýšení či snížení peněžní zásoby. Na podzim roku 2013 ČNB nakoupila eura za české koruny. Tímto krokem zvýšila na trzích nabídku korun a jak známo, vyšší nabídka snižuje cenu. Česká měna proto oslabila a dostala se z úrovně 25,5 Kč/euro na přibližně 27 Kč/euro. Toto oslabení měny podporuje export, neboť pokud český výrobce vyveze zboží za 10 000 euro, je jasné, že vydělat 270 000 Kč je lepší, než vydělat 255 000 Kč. Pro importéry je výsledek samozřejmě opačný. A v tom to právě vězí. Velká část naší spotřeby se dováží. Například pohonné hmoty, elektronika, ale i spousta potravin je dovezena ze zahraničí. Růst cen by tedy měl být na světě. Ekonomie je však velice krásná věda. To také proto, že není možné zkoumat jevy odděleně, a už vůbec se zde nedají provádět laboratorní experimenty. Všechno souvisí se vším a nic není tak jednoduché, jak vypadá. Zatímco tedy ČNB drží měnu uměle slabší, než je rovnovážný stav, inflace se stále snižuje. Jak bylo zmíněno, například pohonné hmoty tvoří významnou část spotřeby. Jestliže ty klesají na ceně, promítne se to do celkové cenové hladiny v ekonomice, která potom neroste požadovaným tempem. Dalším důvodem může být nervozita a neochota občanů utrácet. To opět způsobuje protiinflační tlaky.

Proč se všichni tak bojí deflace? Evropská centrální banka (ECB) nedávno opět snížila základní depozitní sazbu na -0,30 %. Ano, vidíte dobře. Za uložení peněz do centrální banky teď komerční banky platí 0,30 % v ročním vyjádření. To vše se děje pro „podporu“ ekonomiky. Obecně nižší úroková sazba zlevňuje úvěry, které jsou tak dostupnější. Stejně tak se ale snižují úroky uložených peněz. Proto se spousta střadatelů diví, že na svém spořicím účtu mají sotva pár desetin procenta. Jsou to spojené nádoby. Problém u poklesu cen, tedy deflaci, je zejména hrozba deflační spirály. Pokud racionální spotřebitel zjistí, že za stejné peníze si příští měsíc koupí více, odloží svoji zbytnou spotřebu. Nižší spotřeba znamená nižší poptávku a firmy v dlouhodobějším horizontu začínají snižovat výrobní kapacity a propouštět zaměstnance. Tito lidé bez práce mají opět méně prostředků na útratu atd. Spirála se točí, ceny klesají, nezaměstnanost roste. Proto se toho všichni tak děsí. Ve skutečnosti by to samo sebou nebylo tak explicitní, ale přece. Potíž je však v tom, že ECB uvažuje jinak než průměrný obyvatel Evropy. Ten by si měl dle ECB říci, že levnější půjčky nikdy nebyly a jít utrácet. Místo toho se ale podívá na svoje úspory a řekne si, že úroky, které dostává, jsou tak nízké, že musí spořit ještě více, aby to vyrovnal. Paradoxně se tak děje opačně, než ECB předpokládá. Ceny tak stále stagnují, oběh peněz se zpomaluje a růst ekonomik je jen zanedbatelný nebo žádný.

V ČR se meziroční inflace měřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen aktuálně pohybuje na úrovni 0,30 %. Inflační cíl ČNB 1-3 % ročně je tedy vzdálen více než deflace. Ať si dělá, kdo chce, co chce, spotřebitelé si stejně budou dělat, co uznají pro sebe za nejvhodnější.