Sebevražda na kapitálových trzích

Autor: Ondřej Makeš

Již asi 6 let probíhá na finančních trzích pomalá sebevražda zvaná kvantitativní uvolňování. Ze světově nejvýznamnějších aktérů se nyní této aktivitě oddávají například centrální banky Japonska, Velké Británie nebo eurozóny.

Co to vlastně je kvantitativní uvolňování neboli quantitative easing a proč se to děje? Jednou z nejcennějších komodit ve 21. století je poptávka. Vyrobit umí s nadsázkou každý, ale kdo to koupí? To je otázka, kterou si pokládá celý „vyspělý“ svět. Když v určitém státě není poptávka, je tu další možnost, kterou je export do zahraničí. Vzhledem k tomu, že každý stát chce vydělat co nejvíc, záměrně oslabuje svoji měnu. Jak víme, oslabování měny neboli depreciace podporuje export. Oslabování měny se děje prostřednictvím zvýšením nabídky dané měny. Protože jak známo, čeho je více, toho klesá cena. Pokud ale oslabují všechny státy, dochází pouze k hromadnému závodu ve znehodnocování. Centrální banky mají zakázáno přímo financovat vládu a tak tisknou peníze a za tyto nové papírky nakupují státní a jiné dluhopisy, ale pozor, prostřednictvím komerčních bank. Těmito novými penězi tak vytvářejí umělou poptávku po dluhopisech. Cena těchto dluhopisů proto roste a výnosy klesají. Tohle nepřímé financování dále tedy vede ke snižování úrokových sazeb, jež souvisí převážně právě s dluhopisy. Tyto nízké úrokové sazby by měly stimulovat investice spotřebu, která je jak známo alfou a omegou kapitalistické společnosti. Další důvod, proč je třeba úrokové sazby udržet blízko nuly, jsou hory dluhů, které každým dnem rychle stoupají. V případě, že by úrokové sazby vzrostly, náklady na obsluhu dluhů by vzrostly tak, že by spousta států okamžitě musela zkrachovat. Odpověď na otázku, proč díky vysokému nárůstu peněžní nabídky nedojde k růstu inflace je ta, že nové peníze se zatím dostávají do ekonomiky jen ve velmi omezeném množství. Zpomaluje se oběh peněz. Tyto nové peníze se v komerčních bankách kumulují a banky se ostýchají je půjčovat, což je pro ně více rizikové, takže je buď ukládají u centrální banky, nebo investují na finančních trzích, a to například do akcií. Nehledě na to, že centrální banky do akcií investují také.

To je ten důvod, proč navzdory slabému nebo žádnému růstu americké ekonomiky, akciový index S&P500 dále stoupá k nebeským výšinám. Akciové indexy vždy více či méně kopírovaly skutečný stav reálné ekonomiky. To se však v posledních letech výrazně mění. Tohle samozřejmě není jediný důvod růstu akcií. Dalším z mnoha důvodů jsou již zmíněné nízké úrokové sazby dluhopisů a investoři tak hledají vyšší výnos, který na rozdíl od „bondů“ alespoň pokryje inflaci. Dále by se také daly zmínit zpětné odkupy akcií americkým firem. Je celkem jasné, že pokud snížíte počet akcií své firmy, hodnota každé zbývající musí zákonitě vzrůst. 

To vše jedno s druhým činí z akcií a dluhopisů investici zralou na krach. Je jen otázkou času, jak dlouho se ještě bude dařit vlivným tento systém pro ně prospěšný udržovat na kapačkách a než se celý finanční trh zhroutí jak domeček z karet. Nespekulujeme už o tom, zda se to stane, ale pouze kdy se tak stane.