Centrálním bankám se při podpoře globální ekonomiky dostane důležité pomoci

Když v letech 2007 a 2008 udeřila finanční krize, která vedla k Velké recesi, táhly monetární a fiskální politika ve významných světových ekonomikách za jeden provaz. Cílem bylo zabránit nové Velké depresi a tohoto cíle bylo dosaženo, protože monetární a fiskální stimulace ukončila recesi už v polovině roku 2009. Když ale v letech 2010 a 2011 přišlo oživení a zároveň výrazný růst rozpočtových deficitů, došlo k prudkému obratu fiskální politiky jak v USA, tak v Evropě. Jinak řečeno, fiskální politika se stala restriktivní. V Evropě byl tento vývoj důsledkem nové krize, která začala v Řecku. Reakce na ni byla velmi pomalá a krize se tak rozšířila do celé periferie.

Fiskální utažení ale v Evropě vedlo k další recesi a nakonec i k obratu v politice ECB. Ta udělala v polovině roku 2011 hrubou chybu, protože zvedla dvakrát sazby a pak musela přikročit k různým formám uvolnění, mezi které patřil i slib „udělat vše, co bude třeba“. V USA byla fiskální restrikce výsledkem politických sporů mezi republikány a demokraty točících se kolem dluhového limitu a daňových úlev. Tyto spory vedly i k růstu celkové nejistoty. V Japonsku byla fiskální politika utažena později, když Abeho vláda zvýšila v dubnu 2014 spotřební daň. Tento krok zatlačil ekonomiku zpět do recese a vedl centrální banku k rozšíření programu kvantitativního uvolňování.

V každé ze zmíněných velkých ekonomik byla tedy fiskální politika velkou brzdou růstu i inflace a donutila centrální banky k ještě agresivnější monetární politice. Tyto banky jsou často kritizovány s tím, že jejich politika nevedla k rychlejšímu oživení. Tato kritika ale zapomíná, že bojovaly proti mocným silám jak ve formě probíhajícího procesu oddlužení, tak ve formě fiskální kontrakce.

Tomu všemu je ovšem nyní konec. Zdá se totiž, že fiskální politika v zemích G3 se změní a bude (mírně) podporovat oživení. Důvody jsou následující: Nová rozpočtová dohoda dosažená v USA by měla znamenat stimulaci růstu ve výši asi 0,25 % HDP v roce 2016 a 0,15 % v roce 2017. Může se to zdát jako zanedbatelný efekt, ale pro ekonomiku rostoucí tempem kolem 1,75 % to je znatelná změna. K tomu se mohou přidat ještě vyšší investice do infrastruktury.

Posun k mírně stimulační fiskální politice by měl nastat i v eurozóně. První příčinou je únava z předchozího utahování opasků. Druhou je uprchlická krize. Proti požadavkům na další fiskální utahování vznášeným ze strany Evropské komise protestují zejména Itálie s Francií. V Německu by zase měl být patrný vliv přílivu uprchlíků. Většině z nich totiž musí být poskytnuto ubytování, prostředky na potraviny, zdravotní služby a vzdělání. V Německu by mohl letošní počet imigrantů dosáhnout 1,5 % celkové populace a související fiskální impuls by tak mohl v roce 2016 dosáhnout až 1 % HDP.

V Japonsku nedošlo k rozšíření programu monetární stimulace, fiskální stimulace by mohla být ohlášena už v listopadu. Je zajímavé, že někteří vysoce postavení zástupci japonské centrální banky BoJ tvrdí, že fiskální stimulace je v současné situaci lepší než stimulace monetární. Každopádně je pravděpodobné, že fiskální politika bude v Japonsku v roce 2017 expanzivní.

Popsané změny zřejmě nezpůsobí výraznou změnu v globálním růstu, inflaci a výnosech vládních dluhopisů. Na druhou stranu platí, že pro ekonomiku, která nedosahuje nijak vysokého růstu a jejíž inflace se pohybuje hluboko pod cílem, je každá pomoc ze strany vlády dobrá. Posun z restriktivní k expanzivní fiskální politice je vítaným krokem. V tom nejlepším případě bude tento faktor v zemích G3 nabírat na síle.

Autorem je Joachim Fels.

Zdroj: Pimco