Velký comeback uhlí? Kvůli ukrajinské krizi dává smysl

Energetickou závislost na rtuťovitém Rusku hned tak nesnížíme. Pokud tedy nesáhneme po "špinavých" alternativách, shodují se hlavní mezinárodní ekonom londýnské ING Rob Carnell a ředitel odboru surovinové a energetické bezpečnosti Ministerstva průmyslu a obchodu Pavel Kavina. Známé a vzývané alternativy jako voda či vítr revoluci nepřinesou, možná je tedy čas na renesanci zavržených uhlí a jádra.

Jaké alternativy ruského plynu a ropy Evropa a Česko (skutečně) mají?

Rob Carnell (ING): Alternativy existují. Pokud se zaměříme na střednědobý horizont, mnohé souvisejí s přehodnocením politických opatření, kterými se nyní řídíme. Příkladem může být Německo, které se začalo razantně zbavovat energie z domácích jaderných elektráren. Nedávno tamní ministr financí Schäuble prohlásil, že Berlín možná zašel příliš rychle příliš daleko a možná si nějaké jaderné elektrárny mohl jako zálohu ponechat. To ještě nedávno nebylo politicky myslitelné, ale třeba se to změní, pokud zažijeme několik třeskutých zim bez ruského plynu.

Zároveň bych v této souvislosti zmínil snahu o posílení využívání alternativních zdrojů, tedy pozornost, které se v poslední době těší slunce, vítr, voda, příliv a odliv a tak dále. To všechno je hezké, ale stále je potřeba mít rezervy, které jsou k dispozici ve chvíli, kdy jsou tyto alternativy mimo provoz nebo jejich kapacita není dostatečná, což se děje poměrně často. Co se týče celkové kapacity, tyto zdroje aktuálně mnoho neřeší.

Zdroje jako uhlí, které lidé nemají rádi, protože jsou vnímány jako nečisté kvůli emisím oxidu uhličitého, proto nyní mohou být rozumnou sázkou, alespoň z ekonomického pohledu. Cena uhlí totiž výrazně klesla kvůli tomu, že Američané začali velké množství této komodity vyvážet. Německo, které toho hodně namluvilo o zelené energii, například v poslední době pálí mnohem více takzvaných špinavých zdrojů, aby uspokojilo domácí poptávku po elektřině.

Uhlí by se mohlo stát jednou z alternativ ruských zdrojů, ale má i svou zmíněnou stinnou stránku. Další možnou alternativou, která se nabízí, je proto energie z jádra. V tomto případě je ale potřeba si uvědomit, že trvá 10 až 15 let, než jakákoli nová elektrárna začne fungovat a než si projde veškerými environmentálními a bezpečnostními procedurami.

V krátkodobém horizontu toho tedy moc dělat nejde. Snad jen zvrátit některá politická rozhodnutí, tedy zrušit uzavření některých zdrojů energie.

Pavel Kavina (MPO): Česko má již poměrně dobře diverzifikované jak přepravní cesty, tedy ropovody a plynovody, tak spektrum zemí, z nichž dováží strategické suroviny. V případě ropy patří dík těm, kteří v polovině 90. let zrealizovali stavbu alternativního ropovodu IKL, což byl vpravdě vizionářský projekt. Podíl Ruska na dodávkách ropy tak za posledních 20 let poklesl ze 100 % na současných zhruba 65 %.

V trendu poklesu podílu ropy z Ruska je vhodné pokračovat. Současně je ale potřeba říci, že v porovnání s některými zeměmi EU patříme mezi státy se solidní úrovní ropné bezpečnosti. Jednou z cest, jak postupně dále zvyšovat ropnou bezpečnost, je další navyšování strategických zásob ropy a ropných produktů ze současných 90 dnů spotřeby.

V oblasti zemního plynu byla klíčová výstavba plynovodu Gazela, který nás připojil na plynovod Nord Stream, kterým sice také proudí ruský plyn, ale jinou trasou (nikoli přes Ukrajinu, obecněji volatilní východní Evropu – pozn. red.). Velký význam pro energetickou bezpečnost v oblasti plynu hraje postupné zvyšování kapacity podzemních zásobníků, které v současnosti pojmou zhruba 40 % české roční spotřeby. V oblasti zdrojových teritorií dodávek plynu do Česka je podle mě podstatné, že stále významnější podíl dováženého plynu pochází z jednotného evropského trhu.