Kohout: Proč to ČNB zkazila: Vysvětlení v jedné jednoduché rovnici

Rovnice tedy udává vztah mezi měnovou inflací (procentní změna M) a cenovou inflací (procentní změna P). Roste-li objem peněz v ekonomice, může to mít za následek růst cen, růst reálné ekonomiky anebo růst obojího. Záleží na produktivitě ekonomiky, stavu finančních trhů a na mnoha dalších okolnostech včetně zmíněné rychlosti oběhu peněz. Povšimněme si, že existují dva typy inflace: měnová (růst M) a cenová (růst P). Analogicky existují i dva druhy deflace. Vlastně tři druhy, pokud pokles V budeme rovněž považovat za deflaci svého druhu. Tento rozdíl mezi inflacemi, respektive deflacemi, je podstatný.

Rychlost oběhu peněz V si můžeme představit jako míru zužitkování peněz. Někdy se pokládá za konstantu, ale ve skutečnosti může hodně kolísat i během krátké doby. Pokud peníze obíhají pomalu, měnová politika ztrácí účinnost. Objem peněz se může třeba zdvojnásobit, ale pokud peníze jen nečinně sedí na bankovních účtech, žádný růst inflace ani reálné ekonomiky nemusejí následovat. Zvyšování peněžní zásoby M pak nemá dopad na reálnou ekonomiku.

Rovnici lze přepsat do tvaru HDP = M . V/P. Co se stane, vzroste-li cenová hladina, například v důsledku ropného šoku nebo oslabení měny? Reálný produkt poklesne: jednoduchá aritmetika. Naopak pokles cenové hladiny díky vyšší produktivitě má pozitivní dopad na HDP.

Krize a rychlost oběhu peněz

Pomocí kvantitativní teorie peněz lze popsat různé finanční krize. Japonská krize po roce 1990 byla typická zhroucením hodnoty V. Během let 1980 až 2000 klesla tamní rychlost oběhu peněz o 45 procent. Do roku 1990 byl tento pokles kompenzován rychlým růstem měnové zásoby (na 2,44násobek během deseti let), ale po roce 1990 se peněžní růst podstatně zpomalil. Výsledkem byl pokles HDP, tzv. ztracená dekáda japonské ekonomiky.

Cenová deflace probíhala rovněž, ale nebyla příčinou krize. Z velké části byla důsledkem poklesu cen spotřebního zboží díky vyšší produktivitě. Skutečnou příčinou „ztracené dekády“ Japonska byla bankovní krize v 90. letech, jíž předcházela nadměrná úvěrová expanze během let osmdesátých.

Podobný mechanismus probíhal v Československu během tzv. Rašínovy deflace v první polovině 20. let. Příčinou byla tentokrát úmyslná politika snižování peněžní zásoby s cílem dosáhnout předválečné zlaté parity. Pokles M měl za následek nedostatek úvěrů, čímž pokleslo i V. Výsledkem nemohlo být nic jiného než pokles cenové hladiny současně s krizí reálné ekonomiky.

Během let 1921 až 1924 se objem peněžní zásoby snížil zhruba o třetinu. Cenová hladina poklesla téměř o 40 procent. Alois Rašín neuznával kvantitativní teorii peněz a bylo to znát. „Dostavily se všechny dusledky deflace, jak byly vylíceny pri theoretickém rozboru deflace. Dostavila se velká krise výrobní, s nebývalou nezamestnaností, která se stala státním bremenem, ztráty v prumyslu a v obchodu prenesly se na banky a všechny penežní ústavy. Následoval úpadek trí bank, koruny a vubec krise penežní,“ vzpomíná na toto období Rašínův oponent Karel Engliš v učebnici Národní hospodářství z roku 1928. Pokles cenové hladiny ani tehdy nebyl příčinou, nýbrž důsledkem problémů: hospodářská krize vznikla proto, že lidé a podniky neměli peníze. Proto také klesaly ceny.

O několik let později následovala světová hospodářská krize, která přinesla opakování příběhu. Opět klesala měnová zásoba: ve Spojených státech o 31 procent během let 1929 až 1933 klesala tvorba úvěrů, a tudíž i V, a to zhruba o čtvrtinu ve srovnání s předkrizovým obdobím. Následkem tohoto vývoje klesal cenový index společně s reálným produktem.

Jak je tomu s údajně zhoubným působením cenové deflace? Opravdu se projevuje efekt spekulativního odkládání nákupů? Nikoli. Z teorie, ze statistik i ze slovního líčení průběhu krize je zřejmé, že pokles spotřeby měl jedinou příčinu: lidé neměli peníze.  Dokonce i prezident F. D. Roosevelt uvěřil hypotéze o zhoubném vlivu klesajících cen a snažil se zákonnou cestou (National Industrial Recovery Act, 1933) zabránit obchodníkům ve zlevňování. Bez valného úspěchu – kdyby znal Engliše, nebo alespoň Keynese, tuto chybu by neudělal. Naštěstí pro americkou ekonomiku byl zákon Nejvyšším soudem prohlášen za protiústavní v roce 1935.

Ropný šok po Česku

V české ekonomice poklesla rychlost oběhu peněz o 30 procent během let 2002 až 2012.  Není tedy divu, že ceny rostou pomalu a ekonomika stagnuje. Krátké období deflace peněžní zásoby v roce 2009 odpovídá recesi v témže roce. Je to opět peněžní, nikoli cenová deflace, kde je problém.

Úzkým hrdlem je především pomalá tvorba úvěrů. Centrální banka nemůže zajisté nařídit komerčním bankám, aby zvolnily úvěrová kritéria a půjčovaly více. ČNB by mohla teoreticky zvýšit peněžní zásobu M pomocí nestandardních prostředků měnové politiky. Když ČNB nakoupila eura v rámci devizové intervence, uvolnila do oběhu 200 miliard nově vytvořených inflačních korun. To je zhruba 6,25 procenta peněžní zásoby M2. Impulz této síly by na hypotetické úrovni mohl překonat nepříznivý vliv růstu P.

Toto opatření ovšem nezvýší počet bonitních žadatelů o investiční úvěry nebo hypotéky. Rychlost oběhu peněz dále poklesne.  Proč? Nynější poměr úvěrů ke vkladům v českých bankách činí pouhých 75 procent. Kdyby banky chtěly, mohou půjčovat mnohem více. Problém není nedostatek likvidity (M), ale počet kvalitních potenciálních věřitelů.  Devizové intervence bezpochyby přinesou zvýšení cenové hladiny P, ovšem dopad tohoto opatření – jak nutně vyplývá z kvantitativní teorie peněz – bude záporný.

ČNB tedy vyrobila cosi na způsob malého ropného šoku: zdražení dovozů a zvýšení inflace bez pozitivního vlivu na V a pravděpodobně ani na M (neboť uvolněných 200 miliard patrně skončí na účtech zahraničních bank a neprojeví se v domácí ekonomice). Údajné uvolnění měnové politiky bude patrně mít přesně opačný efekt. Výsledky tohoto experimentu budeme se zájmem pozorovat během roku 2014.

 
Zdroj: Úřad vlády ČR

Publikováno v týdeníku Euro, 6.1.2014