Slabina Evropy: absence vize kancléřky Merkelové

Lars Seier Christensen, spoluzakladatel a generální ředitel Saxo Bank

Ve své kariéře jsem poznal mnoho politiků, ale teprve nedávno mi došlo, že jen hrstka z nich je opravdu připravena si za svými přesvědčeními (pokud tedy vůbec nějaká mají) skutečně stát.

Matně si vybavuji, že kdysi dávno to vypadalo trochu jinak; v dnešní politice jde pouze o řešení každodenních problémů a sledování průzkumů mínění voličů o tom, co jsou ochotni připustit. Nejde o vůdčí schopnosti ani o úplnou morální integritu.

Ideologie a odvaha zůstaly věcí minulosti. Dle mého názoru je slabinou Evropy fakt, že německé kancléřce Angele Merkelové, jež je de facto lídrem EU, chybí pro skupinu zemí platící společnou měnou vize.

To, že Merkelová nemá vizi, stojí v přímém protikladu s emocionálním přístupem, který převládal v politickém uvažování v poválečné Evropě.

Jsem přesvědčen, že by nám býval racionálnější přístup pomohl, abychom předešli současným problémům, kterým čelíme. Ale samotné proklamování toho, že by EU měla vést celosvětový ekonomický peloton (což je jedním z důvodů, proč Německo nechce, aby Velká Británie vystoupila z Evropské unie), není vize. Je to rozumný cíl, který podporuji, ale nedosáhneme ho, pokud nenajdeme novou realistickou vizi pro Evropu 21. století.

Když Saxo Bank otevírala v květnu 2009 svou pobočku v Praze, požádali jsme o privátní schůzku s tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Naší žádosti bylo vyhověno a o několik měsíců později jsme zamířili na Hrad, jehož majestátnost je, jak se zdá, na ústupu.

Od pádu Železné opony a dokonce i dlouho před tím a za obzvláště těžkých okolností byl Václav Klaus jakýmsi ztělesněním svobody a boje proti zneužívání státní moci a nespravedlnosti. Pokud zastáváte liberalismus a kapitalismus jako já, pak je setkání s panem Klausem určitě zásadní.

Během našeho rozhovoru jsme mluvili o dluhové krizi eurozóny, která už tehdy probíhala, i když to v té době nikdo moc nevnímal. Shodli jsme se na tom, že největším problémem, kterému EU čelí a který nemá obdoby a vyvolal celou řadu jiných obtíží, a je příčinou toho, proč se EU blíží k ekonomické zkáze a proč, jak se zdá, čím dál více opomíjí demokratické procesy, je společná měna: euro.

Když tedy prezident Klaus vloni publikoval anglickou verzi své knihy Evropská integrace bez iluzí, ve které píše o svém zklamání ze současné situace v Evropě, bez váhání jsem ji nechal vydat i v dánštině a všude jsem ji propagoval.

V knize je popsán vývoj evropských společenství od druhé světové války až po dluhovou krizi eurozóny. Václav Klaus považuje současný stav za nestabilní a nazývá ho jakýmsi mezistavem. Knihu by si měli přečíst všichni, kterým stejně jako mně na Evropě záleží.

Hlavní myšlenkou prezidenta Klause je, že pokud chce Evropa znovu nastartovat svou ekonomiku, musí projít zásadní transformací, a aby se tak mohlo stát, musí mít tento kontinent nějakou novou jasnou vizi.

Myšlenka vytvoření měnové unie v Evropě sahá hluboko do historie, dokonce do doby před vznikem Evropského hospodářského společenství (EHS). Uvažovala o ní ještě před druhou světovou válkou Společnost národů, předchůdce Organizace spojených národů. Tehdy to byla jen velkolepá vize. Na seznam skutečným plánů se měnová unie dostala až v roce 1970 v rámci Wernerovy zprávy.

Přestože je právě euro kořenem většiny problémů EU, myšlenka společné měny se tehdy všem zdála úžasná, ambiciózní a logická. Pokud by se podařilo vytvořit úplnou ekonomickou a monetární unii s počtem obyvatel vyšším než měly Spojené státy americké, pak by se to samozřejmě odrazilo i na míře mezinárodního politického vlivu Evropy. Nesmíme podceňovat fakt, že větší politický vliv byl a je snem evropských politiků desítky let. Stejně, jako tomu bylo u mnoha dalších aspektů EU, tak i velká část projektu měnové unie vznikla z dojmů evropských politiků, kteří se v porovnání s USA a Ruskem, a později i skutečnými či potenciálními mocnostmi, jako je Čína, Indie a země na Blízkém Východě, cítili méněcenní.

Kamenem úrazu ovšem je, že většina Evropanů netouží po politickém sjednocení, což je nezbytným předpokladem pro založení měnové unie. Obyvatelé bohatých států se nechtěli vzdát své národní identity a nechtěli se dělit o své ekonomické úspěchy s ostatními zeměmi.  V tomto pojetí solidarita s chudšími státy způsobila, že je úspěšné státy musí neustále dotovat. Osobně se přikláním k modelu nezávislých národních států s hrdými občany, které spojuje volný trh a ekonomická prosperita, nikoliv monstrózně silný a čím dál méně demokratický byrokratický aparát v Bruselu.

Není divu, že nejvíce nadšení pro původní plán eura byly hospodářsky méně úspěšné státy. Viděly v takovém systému značné výhody, ale nechtěly se vzdát svých národních specifik ani tradičních politik. Evropská unie ale není roh hojnosti, který pouze chrlí bohatství, aniž by bylo nutné prokázat, že ten, kdo přijímá, si to skutečně zaslouží.

Evropští politici si velmi dobře uvědomovali, že zásadním předpokladem pro vznik dobře fungující měnové unie jsou pevné základy v podobě politické a finanční unie. Při vytváření Evropské měnové unie (EMU) se ozývaly spousty varovných hlasů. Ale přestože to některé hlavy států a vlád věděly, rozhodly se projekt spustit na základech, které byly pevné asi jako hrad z písku, který omílá moře.

Projekt zahájili a doufali, že se zaštítí zvláštním zákonem opravňujícím k vynakládání veřejných prostředků anebo, jak se ukázalo později, že tyto základy vytvoří nenápadně postupně, aniž by se obtěžovali to konzultovat s běžnými Evropany. Stejný přístup se uplatňuje i nyní v zemích, jako je Dánsko, které ani není členem eurozóny. Politici chtějí širší integraci, než na jakou jsou lidé připraveni. Být loajální k vedení Bruselu a neloajální vůči vlastnímu národu pro ně znamená, že odvádějí vynikající práci a získávají spoustu pochval a hvězdiček a ještě to mezi jejich přáteli budí dojem, že mají politický vliv.

Co je tedy v nepořádku? Vždyť je přece výhodné a smysluplné mít jednotnou měnu, díky níž jsme se zbavili kurzovních poplatků a měnového rizika. Vždyť společná měna dala vzniknout silné centrální bance, která by mohla hrát mezinárodní úlohu.

Přijetím společné měny se totiž státy přicházejí o některé důležité nástroje, které mají jejich národní centrální banky obvykle k dispozici. Nejzřejmějším příkladem je možnost upravovat měnové kurzy buď pomocí devalvace nebo revalvace nebo ponecháním sazby pod vlivem finančních trhů, což je běžné pro většinu ostatních typů aktiv.

Dalším důležitým nástrojem je možnost upravovat hospodářský vývoj krátkodobými úrokovými sazbami. Oba tyto nástroje jsou naprosto zásadní a jejich absence může vést ke katastrofálním následkům pro jakoukoliv oblast nebo zemi, pokud neexistuje shoda na tom, jak jinak budou regulovány případné nerovnosti. Takovými nástroji mohou být společné dluhopisy, fiskální transfery nebo jiné možnosti jen si vzpomeňme, jak to funguje v rámci jednotlivých států. Například jeden z dánských ostrovů, Lolland, by byl ve finanční tísni, kdyby musel shánět financování na projekty na mezinárodních trzích. Ale protože je plnohodnotnou součástí Dánska a díky převodu peněz v rámci tohoto státu, se jeho problémy snadno vyřeší.

Pokud si představíme, že by byla Evropa založena na modelu národního státu, vyřešila by se většina problémů ačkoliv bychom se celkovou ekonomikou jen stěží mohli chlubit. Je ale nutné, aby bývalé nezávislé národní státy přijaly stejnou roli jako tento dánský ostrůvek a lépe prosperující oblasti Evropy musí být ochotné přijmout stejnou odpovědnost jako Dánsko za svou chudší oblast.

K tomuto cíli máme ještě hodně daleko. Navíc se stále ještě nedá srovnat pohyb zboží, služeb a pracovní síly v rámci EU s tím, jak to probíhá v rámci jednotlivých států. Kvůli jazykovým, vzdělávacím, kulturním a geografickým rozdílům je tento úkol v evropském měřítku mnohem těžší.

Učitel Angely Merkelové, Helmut Kohl, německý kancléř, který znovu sjednotil Německo, věřil, že je možné z politického hlediska udělat tlustou čáru za historií rozštěpené Evropy, ekonomie pro něj nebyla tak důležitá. Toto Děvče, jak Merkelovou Kohl nazýval, naštěstí nesdílí tento naivní přístup k EU. Rozhodně už není děvčetem a dospěla k velmi pragmatickému přístupu k EU, proto si v socialistické Francii vysloužila přezdívku Madam Non (Paní Ne).

Merkelová odmítla centralizované ekonomické vedení, zavrhla stálý mechanismus finanční záchrany států a řekla také ne myšlence eurobondů, kterou považuje za ekonomicky špatnou a kontraproduktivní.

Způsob, jakým řešila krizi eura, vysvětluje také, proč jsou Francouzi Evropou tak rozčarovaní, jak odhalily průzkumy veřejného mínění společností Gallup a Pew Research Center z května 2013. Když měsíc poté pořádal bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors, který komisi předsedal v době vytvoření eura, setkání socialistů, brojil proti podle něj represivní a nepřátelské Evropě.

Evropa Angely Merkelové není represivní ani nepřátelská. Je spravedlivá. Chce, aby členské státy EU dodržovaly pravidla a zasazovaly se o větší konkurenceschopnosti Evropy. Ona problémy řeší a není nic špatného na tom, řešit konkrétní problémy.

Nicméně v politice jde také o deklarování nových myšlenek a vizí. Politika spočívá ve vytváření plánů, nikoliv sledování nálady společnosti. K tomu musí Merkelová ještě dojít.

Jak ukazují předvolební průzkumy preferencí, Němci rozhodně nechtějí nic měnit. Je pravděpodobné, že Merkelová ve volbách 22. září zvítězí. V takovém případě zůstane i nadále faktickými lídrem EU a budoucnost Evropské unie a eura bude nadále určovat tato bývalá badatelka v oboru chemie.

Podle mě je bádání u konce. Závěr byl vyřčen. Musíme přehodnotit EU.

V pátek 13. září pořádáme diskusi prezidenta Václava Klause, Nigela Farage, lídra Nezávislé strany Velké Británie, finančních analytiků a dalších významných osobností v oblasti obchodu, kteří budou debatovat o budoucnosti eurozóny a jednotné měny. Událost, #TradingDebates  Konec eura, jak jej známe (http://www.tradingdebates.com), se bude konat v Bloombergs European Headquarters v Londýně.