Cena ropy v područí písku

Nejdůležitější charakteristikou ropy je její zastupitelnost, což znamená, že barel zpracované ropy z Texasu je stejný jako ze Saudské Arábie, nebo Nigérie, nebo odjinud. Globální ropný stroj funguje tak, že pokud někde naložíte tanker ropou, tak za tuto hodnotnou surovinu zaplatíte všude stejnou cenu.

To je však pravda jen v tom případě, pokud pomineme dva důležité faktory, které tuto úvahu poněkud mění. Ve skutečnosti se cena ropy trochu liší v závislosti na kvalitě ropy a na způsobu její dopravy do rafinerie. Tyto faktory se v současnosti podepisují na rozdílných cenách jednotlivých druhů ropy v Severní Americe. Máme zde mnoho různých druhů ropy a infrastruktura v množství a umístění ropných rafinerií vytváří rekordní rozdíly v cenách a v dohledu není řešení, které by na tom mohlo něco změnit.

Na čem závisí cena ropy?

Prvním cenovým faktorem je kvalita. Nejlepší druh ropy má přívlastky, „lehká a jemná“ (light and sweet). Lehká znamená, že obsahuje vyšší množství kratších uhlovodíkových sloučenin a jemná znamená, že obsahuje jen málo sirných příměsí. Jemná a lehká ropa se jednoduše rafinuje na výsledné benzíny, petroleje a další ropné produkty, což z ní činí vyhledávanější komoditu, než je těžká ropa.

Ropa ze dvou různých ložisek není nikdy stejná. Ložiska ve stejné oblasti však mohou být velmi podobná. Například ropa z Texasu je lehčí a jemnější, než ropa těžená v Severním moři, která je známá pod značkou Brent, což po mnoho let dovolovalo požadovat za texaskou ropu o něco vyšší cenu. Podobně je na tom lehká Bonny ropa z Nigérie, která je o něco těžší, než alžírská Saharan ropa a to dovoluje Alžírsku požadovat za svoji lehčí ropu o něco vyšší cenu.

Není však cena ropy Brent v současnosti vyšší, než WTI? Následující graf ukazuje vývoj cen za posledních 25 let.

Obrázek první

Po většinu času jsou ceny poměrně velmi blízko sebe, přičemž zelená linka ropy WTI leží nad černou linkou ceny ropy Brent. Poté ve druhé polovině roku 2010, se tento vztah změní. WTI začíná oproti Brent zlevňovat. Rozdíl v cenách je během prosince 2010 jeden dolar, ale v září 2011 dosahuje rozdíl v cenách 27 USD, neboli 32%. Tento rozdíl se sice začne v prosinci 2011 snižovat, ale v současné době opět rosta a cena ropy Brent je nyní zhruba o 13-14 dolarů vyšší, než cena WTI.

Kvalita jednotlivých druhů ropy se nemohla změnit, takže změna cenové relace mezi WTI a Brent musí mít jinou příčinu a tou je infrastruktura zpracovatelského průmyslu. Přesněji jde o nedostatky v infrastruktuře ropného průmyslu.

Severní Amerika a její špatná infrastruktura

Těžba a zpracování ropy má v Severní Americe dlouhou historii. Desítky let produkce ropy a jejího následného zpracování stačily k vybudování poměrně husté sítě ropovodů a zpracovatelských rafinerií. Nicméně ropovody se moc nedají přemisťovat a mají tendenci zůstávat tam, kde je vybudujete, takže se může lehce stát, že z dnešního pohledu jsou někde úplně jinde, než byste je potřebovali dnes.

Americká infrastruktura byla budována s ohledem na dva hlavní zdroje. Menší část tvořila domácí produkce a větší část tvořila infrastruktura zpracovávající dovoz ropy ze zahraničí. Střední východ má sice největší světové zásoby ropy, ale největší množství zpracovatelských rafinerií je v USA, Evropě a v Asii. Je tomu tak ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že je mnohem jednodušší postavit obrovskou loď, která bude přepravovat masivní množství jedné suroviny – surové ropy, než přepravovat nespočetné množství různých rafinovaných produktů – benzínu, motorové nafty, leteckého petroleje atd. Druhým důvodem je to, že rafinerie se obvykle budují v oblastech, které zásobují svými produkty, takže lze přesněji upravit a naplánovat výrobu s ohledem na místní spotřebitelské zvyklosti a přizpůsobit výrobu ropných produktů speciálním požadavkům lokálních zákazníků.

Za druhé světové války rozdělilo ministerstvo války USA (dnes ministerstvo obrany) pro potřeby zjednodušení administrativního přidělování ropy, Spojené Státy na pět regionů. Tyto regiony byly nazvány Oblasti válečného administrativního přídělu ropy I. až V., neboli PADD1 až PADD5.

Obrázek druhý

Spojené státy byly za druhé světové války rozděleny do pěti oblastí pro organizování přídělů ropy.

Východní pobřeží – PADD I., v současné době zpracovává dováženou ropu přiváženou z celého světa do přístavů na atlantickém pobřeží. Produkce rafinerií stačí k zásobování zhruba třetiny regionu, zbytek je zásobován dovozem z rafinerií v Mexickém zálivu, ale také dovozem z Evropy. PADD V. na západním pobřeží zpracovává ropu z Kalifornie a Aljašky, a částečně také ropu z dovozu.

Zatímco PADD I. a PADD V. nejsou propojeny s ostatními oblastmi, PADD II. III. a IV., jsou na sobě vzájemně závislé. Oblast PADD III. na pobřeží Mexického zálivu má víc ropných rafinerií než je kdekoli jinde ve světě a zdejší kapacita dosahuje 45% celkové kapacity USA. Je zde 45 rafinerií, které zpracovávají denně více než 8 milionů barelů ropy ze zemí jako Mexiko a Venezuela. Jen menší část pochází z domácích zdrojů. Rafinerie na středozápadě a v Kalifornii doplňují celkovou kapacitu USA na 18 milionů barelů ropy denně.

Domácí produkce ropy kryje jen menší část celkové spotřeby USA, protože hlavní, na čem USA závisí, je ropa z dovozu. USA dováží ropu již tak dlouho, že vybudovaná infrastruktura tento vliv kopíruje. Po zpracování ropy na pobřeží, jsou výsledné produkty jako benzín, motorová nafta a další dopravovány ke spotřebitelům do vnitrozemí na středozápad. Je třeba zdůraznit, že vybudované produktovody se nehodí k přepravě ropy z vnitrozemí do rafinerií na pobřeží Mexického zálivu. Bohužel chybou je, že právě to by dnes bylo potřeba.

Ropa teče, ale nemá kam

Těžba ropy v Severní Americe je na vzestupu a je třeba ji brát vážně. Dva hlavní zdroje produkce ropy jsou ropné písky a ropa z břidlic v Severní Dakotě.

Těžba ropy z břidlic v Severní Dakotě poskytuje největší naděje na obnovení domácí produkce ropy USA. Další zdroje pochází především z břidlicových oblastí v Texasu. Těžba v Dakotě prudce vzrůstá a dosáhla již hranice 500 tisíc barelů denně, oproti 300 tisícům barelů denně v roce 2010. Vypadá to, že se již brzy podaří překonat v těžbě Kalifornii s 539 tisící barelů denně a Aljašku s 555 tisíci barelů a Severní Dakota se tak stane po Texasu státem s druhou největší produkcí ropy v USA.

Ropa z břidlic je relativně středně těžká a poměrně jemná. V ideálním případě by se mohla zpracovávat na Středozápadě, protože rafinerie v okolí Cushingu jsou projektovány na zpracování lehké a jemné ropy. Bohužel však další oblasti v Severní Americe produkují ropu zcela odlišných vlastností. Jedná se o ropu z Kanadských ropných písků, která je tak těžká, že má vlastní název „živice“. A těžba živice z písku roste jak tsunami. Současné množství je na úrovni 2 miliony barelů denně s výhledem 50% nárůstu během následujících tří let.

Kanada není jedinou zemí, kde se těží těžká ropa. Ve skutečnosti se globální produkce přesouvá ke stále těžším druhům ropy, protože ložiska lehké ropy se blíží hranici svého vytěžení. A tomuto vývoji se musí ropné rafinerie přizpůsobit.

Bohužel, rafinerie projektované na zpracování lehké ropy WTI nelze použít na zpracování těžké ropy a živice. Jsou potřeba investice na vybudování krakovacích jednotek a další technické úpravy. V posledních deseti letech investovaly rafinerie v USA miliardy dolarů do provozů na zpracování těžké ropy, ale háček je v tom, že rafinerie na pobřeží Mexického zálivu nyní potřebují zpracovávat těžkou ropu. Stejně jako nelze přejít od lehké ropy k těžké, nelze jednoduše přejít zpátky od těžké ke zpracování lehké ropy.

Je evidentní, že nejlepším zdrojem pro tyto rafinerie je těžká kanadská ropa z ropných písků. Je to vzájemně výhodné. Producenti kanadské těžké ropy potřebují dostat ropu do vhodných rafinerií a rafinerie na pobřeží Mexického zálivu potřebují kanadskou ropu, protože bez přístupu k této surovině by museli zaplatit vyšší cenu za těžkou ropu z Venezuely.

Nicméně tato vzájemná výhodnost se nemá šanci vyjevit, protože ropovody, které by přepravily ropu z Kanady do rafinerií na pobřeží, jaksi neexistují.

Již jsme uváděli, že produktovody byly vybudovány k přesunu produktů rafinace z rafinerií na pobřeží do vnitrozemí, takže se dá s nadsázkou říci, že trubky v zemi vedou špatným směrem. V současnosti existuje dostatek kapacity k přepravě těžké kanadské ropy do oblasti Cushingu. Dál už to drhne.

Obrázek třetí

Tento graf názorně vysvětluje, k čemu dochází. Hlavní část Kanadské ropy končí v PADD II. v Cushingu, kde jednoduše řečeno, skončí v zásobnících, protože na Středozápadě neexistuje dostatek kapacit ke zpracování tohoto druhu ropy. Ropovody vedoucí na jih nemají dostatečnou kapacitu.

Cushing je přeplněn. Velikost uskladněné ropy je na rekordní úrovni více než 46,7 milionů barelů ropy. Přesměrování ropovodu Seaway směrem na jih tak pomohlo odlehčit tlaku na růst zásob. Seaway původně dopravoval benzín a motorovou naftu do vnitrozemí a nyní slouží k přepravě těžké ropy na jih. Jeho kapacita dosahuje 150 tisíc barelů ropy denně a předpokládá se zvýšení této kapacity na až na 400 tisíc barelů denně na začátku roku 2013. Vlastníci by chtěli položit další paralelně vedoucí ropovod, ale schvalovací řízení pro tento projekt se teprve rozbíhá.

Dalším ropovodem, který by mohl pomoci, je Keystone XL. Severní větev ropovodu je sice stále ve fázi projektu, ale jižní větev vedoucí z Cushingu na pobřeží Mexického zálivu by se měla začít stavět v tomto roce a do provozu by měla být uvedena v roce následujícím.

Do té doby, než se povede zdvojit Seaway a postavit Keystone XL, budou se zásoby v Cushingu stále hromadit. Produkce ropy z břidlic a z písku prostě roste příliš rychle a infrastruktura to nezvládá. Jestliže ropa zůstane někde uvězněna, ztrácí svoji nejdůležitější vlastnost a tou je zastupitelnost.

originální zpracování naleznete na Akcieatrhy.cz

Tyto zprávy pro vás vytváří Akcieatrhy.cz