Dnešní obchodování může potěšit jen někoho, kdo spekuluje na pokles burzy. Hlavním důvodem je obava o chuť investorů dobrovolně prodloužit svoji toleranci vůči řecké platební schopnosti, respektive neschopnosti. Finální rozhodnutí padne 8.3.2012, tedy ve čtvrtek.
ECB dnes navíc oznámila, že její bilanční suma dosáhla úrovně tří bilionů EUR. Ne každý si umí představit, o jak velkou sumu se jedná - pro představu jde o 3 000 miliard EUR.
Jen málokdo si pak umí představit, jak dlouho se bude taková suma splácet. A proč drží úvěry a riziko právě ECB? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Pokud bych měl zjednodušit -
nikdo jiný o takový dluh nemá zájem. Co se však stane, když nebudou dlužníci schopni ECB dluhy splatit?
Od loňských srpnových minim byl německý index DAX schopen posílit o takřka 40%. I přes hrozbu dluhové krize. O kolik je teď tedy schopen propadnout, pakliže optimisté pravdu neměli?
Reálně došlo k úsporným opatřením problematických zemí - tedy zpomalení zadlužování, nikoliv však splácení dluhů jako takových. Dluhy "jen" změnily majitele. Banky je relativně výhodně prodaly ECB a upsaly si tak ztráty - nutno podotknout, že sice velké, ale rozhodně ne fatální.
Jak je možné, že ECB jako neziskový subjekt vlastní dluhopisy problematických zemí a úvěry bank? ECB by měla fungovat jako určitý stabilizátor na trhu, rozhodně by však neměla intervenovat v takové výši a na tak dlouhou dobu, jak se aktuálně děje. Nicméně se tak děje a důvodů je hned několik - když má ztrátu ECB - nikoho to zdánlivě přímo neohrozí - banky jsou mimo riziko a pravděpodobně nebudou mít chuť dobrovolně pomáhat ECB za nevýhodných podmínek tak, jak ECB pomohla jim. A proč to tedy ECB dělá? Napadá mě jediná odpověď - politika.
Bývalý šéf ECB Trichet byl v odkupech dluhopisů více než opatrný, byl však nahrazen Mariem Draghim - ten jde politikům více na ruku a dělá v podstatě vše, co mu doporučí - tedy nakupuje vždy, když je třeba.
Problém vyřešen, pro teď. Ale co zítra, co za rok, za deset? Plány pro splácení úvěrů počítají s ekonomickým růstem. Ve světle stávající situace to však vypadá, že pravděpodobnější není silná konjuktura, ale spíše stagnace, či mírná recese. O tom vypovídá i cíl růstu čínské ekonomiky, který byl revidován a snížen o 0,5 proc. bodu. V takovém případě si lze představit, že splatitelnost stávajícího dluhu je spíše snem, než reálnou možností. A pokud se přece podaří úvěr splatit, asi se nebude jednat o rychlou akci. Čeká nás tedy několik dekád utahování opasků? A za koho vlastně budeme platit? Za naše rodiče a jejich rodiče? A proč bychom měli chtít?
Přesně takové otázky trápí politiky po celém světě víc a víc. Nepokoje jsou nám ve zprávách servírovány takřka jako denní chléb.
Jestli se skutečně dostaneme do úvěrové spirály, to záleží už jen na důvěře. Důvěře investorů v systém jako takový.
Můj osobní názor je, že za aktuální situace bude trh jen s velkými problémy atakovat nová maxima. Pravděpodobnější se mi zdá další propad na trhu.
RSS
Přebírání zpráv
