Je to podlá pomsta nebo oprávněný postup?

Pošťuchování mezi lékaři a vládou nebere konce, přičemž ovšem vládu a její ochotu k razanci nemůžeme vnímat úplně jednolitě. Situace se mění takřka každý den, přetahování je dlouhodobě vděčným soustem médií, Partii na Primě nevyjímaje. V krátkém období se v ní objevuje již poněkolikáté. Za tohoto stavu se pak nelze divit, že původně anoncovaný leitmotiv dnešní relace, Krize ve zdravotnictví skončila a lékaři stahují výpovědi, tak docela neplatí.

U debatního stolu opět sešli dva lékaři. Konstatování, že jeden z nich je stále aktivní a druhý dezertoval do politiky, by nebylo úplně výstižné, politiky jsou v podstatě oba. Třiačtyřicetiletý cévní specialista Milan Kubek je od roku 2006 prezidentem České lékařské komory a vedle toho provozuje soukromou interní ambulanci. Již v roce 2004 byl jmenován viceprezidentem Evropské federace lékařů zaměstnanců a později byl zvolen i viceprezidentem Stálého výboru evropských lékařů. O dva roky mladší Boris Šťastný absolvoval rovněž na UK, od roku 1998 je členem ODS, poslancem Parlamentu od roku 2006, kde aktuálně působí ve funkci předsedy Výboru pro zdravotnictví. Od června 2010 souběžně vykonává funkci předsedy regionálního sdružení ODS Praha. Je rovněž členem Správní rady VZP ČR.

Role byly jasné od počátku, eso Kubkových karet byla faktická reforma zdravotnictví prováděná lékařskou obcí zdola, trumfy Šťastného se opíraly o neústupný postoj proti vyděračům. Žhavou dílčí causou je ovšem momentální osud odborového předáka Martina Engela. Každý nezaujatě uvažující člověk jistě nebude popírat nátlakový charakter akce lékařských odborů. Lékaři kolektivně podstupovali individuální riziko, a když už podali výpověď, tak si v okamžiku jejího zpět vzetí musí být vědomi toho, že se míč nachází na druhé straně hřiště a nemocnice není povinna změnu postoje konkrétního lékaře akceptovat. S ohledem na vývoj události a více či méně formální dohody či memoranda nicméně postup managementu fakultní Vinohradské nemocnice nepostrádá jistou pachuť pomstychtivosti, pro někoho (např. Milana Kubka) možná i podlosti. Nelze totiž přehlédnout, že lékaři zvolili objektivně mírnější formu nátlaku, nešli do stávky, která by zcela jistě skýtala více šancí na rychlé vítězství, ovšemže za cenu opravdu reálného ohrožení zdraví pacientů, tedy faktoru, který je jim i tak, ne úplně korektně připisován k tíži.

Oba aktéři vzdělaní a úspěšní, dojem, projev a nasazení odlišné, předobraz názvu novely Svatopluka Čecha, Jestřáb kontra Hrdlička, však nelze s klidným svědomím použít, zdaleka neplatil bezvýhradně, občas se tyto charakteristiky rozostřovaly. Šťastný odmítl svůj podíl na kroku Vinohradské nemocnice, příslušnost ředitele Zemana k ODS považuje za shodu náhod, Kubek to naopak označil za přímý útok na ministra zdravotnictví, protože samotný Engel s tím takový problém nemá a jako dobrý profesionál uplatnění jistě najde. Šťastný upozornil na personální provázanost LOK a ČLK, ocenil organizační a vyjednávací schopnosti Leoše Hegera a zmínil i obtížné postavení ODS ve vládě. Kubek nechce, aby republika byla skanzenem na okraji Evropy, chce pořádek v lékové a investiční politice, spravedlnost v platbách zdravotnickým zařízením, jeho oponent sice stesky lékařů chápe, ale důvody pro jejich akci nenachází, aniž nachází zdroje pro dohodnuté zvýšení platů. Kritizoval záměr zastropovat výdaje center na medikamenty a z toho vyplývající riziko pro těžce nemocné pacienty. Kubek této kritice přisvědčil, ale akcentoval obecnou neochotu méně utrácet za předražené léky i změněnou metodiku vykazování.

Pořad samozřejmě v žádný závěr nevyústil, kromě opětovném souhlasu s potřebou provedení zdravotnické reformy, jejíž obsah však oba zúčastnění očividně chápou poněkud odlišně. Pozoruhodná ovšem zůstává absence alespoň zmínky o komparativně nízkém podílu HDP směřujícího do předmětné oblasti.

Další informace a zajímavosti zde, např. ukázka jak šidit investigativní novináře paděláním vlastností dokumentů