Vykoupení Řecka aneb O hříších moderní doby

Teď je na řadě Řecko, což je ironií dějin, protože právě této zemi vděčíme nejen za novozákonní jazyk, ale i za zrození evropské filosofie. A když se teď právě tahle země předlužila, uvádí nás všechny do nepříjemně vtíravého pokušení: Proč se chovat zodpovědně, když hříšníci (banky i státy) se nakonec dočkají spasení?

Finanční pomoc Řecku je stejně nespravedlivá, jako byla finanční pomoc bankám. Těm největším hříšníkům byla prokázána ta největší milost, koneckonců podobně, jako se stává často i v Ježíšových příbězích či podobenstvích. Koneckonců, právě ono vykoupení se často týkalo lidí, kteří se předlužili tak, že upadli do starověké obdoby „osobního bankrotu“ a stali se otroky z dluhu. Právě tito lidé museli být někým vykoupeni.

Mrtví oplakávají mrtvé

Proč nehřešit, když je k dispozici téměř nekonečná milost a za naše hříchy/dluhy nakonec někdo zaplatí?

Na jedné straně nemůžeme mít tvrdá pravidla typu: s teroristy se nevyjednává, bankrotující země se nikdy nezachraňují. Na straně druhé není možné slíbit pomoc vždy a všem. Pravidla (ekonomické) spásy prostě nemohou být nikdy jasná. Dnešní svět je tak spropojovaný, že kdyby bankrotovala třeba taková Čína, bylo by v evropském nebo americkém zájmu jí pomoci.

Podobné je to s Řeckem. Bylo už velmi pozdě na cokoli jiného – a Athénám jsme prostě jako Evropané pomoci museli. Co ovšem jasné být může, jsou preventivní pravidla.

Zatím se ovšem v tomto ohledu na makroúrovni neudělalo prakticky vůbec nic. Proč prostě nepřiznat, že Maastrichtská kritéria i Pakt stability a růstu jsou mrtvé. Už proto, že je nikdo nedodržuje, ale také z toho důvodu, že nadekretované pravidlo maximálně tříprocentního rozpočtového schodku bylo prokletím, které na sebe – byť v dobré víře – uvalily samy zakládající země eurozóny.

Není žádný důvod povolovat zemím v době růstu zadlužovat se třemi procenty, jako není důvod limitovat je třemi procenty schodku v době recese. Mělo by se zavést dynamické fiskální pravidlo a povolovat maximální výši deficitu podle hospodářsakého růstu. Měl by se cílit umírněný růst, stejně jako se cílí umírněná inflace.

Tedy nikoli to, co se dělalo v minulosti, cílit maximální růst děj se, co děj, ať to stojí (dluhově), co to stojí. Kdyby platilo třeba „čtyřkové dynamické pravidlo“, pak by země, která očekává růst šesti procent, měla na ten rok vytvořit přebytek(!) dvou procent. Tedy rozdíl mezi růstem a povoleným deficitem by měl být čtyři procenta. Země, která se třemi procenty propadá, si může naopak dovolit deficit sedm procent.

Pokud budeme trvat na starém tupém tříprocentním fiskálním pravidlu, budou země maximalizovat růst a cílit právě na tříprocentní deficit. Budou mít zkrátka tendenci neustále se zadlužovat.

Od kolébky ke hrobu

Pokud budeme oprašovat mrtvoly starých pravidel, povede to k řeckým scénářům stále. Proč se chovat zodpovědně, proč nevolit populistické politiky, když nás ostatní musejí nakonec stejně zachránit?

Záchranu je potřeba limitovat pravidly – a preventivní jsou vždy mnohem lepší než ta pozdní. Pokud doufáme ve vzkříšení Evropy, není jiné cesty. Jinak se ta naše dluhová řecká filozofie, která kdysi byla naší kolébkou, stane také naší hrobkou.

Autorem článku je Tomáš Sedláček.