Žádný strachy, chce to prostě další prachy!

Diskuse pod články ve Finmagu jsou v českém internetu spíš výjimkou. Jsou to totiž opravdové diskuse, ne emotivní přestřelky prosté argumentace – jednotliví přispěvatelé si v nich vyměňují názory, sdílejí postřehy a informace. Pod článkem Vladislava Krutáka Inflace: Z dobrého sluhy dobrým pánem? jsem tak našel upozornění na českou mutaci stránek Evropské centrální banky…

To, co jsem na zmíněných stránkách spatřil – a zejména to, co se na něm nabízí jako výukové materiály pro školy, mě naplnilo zděšením. Uživatel „petr“, který na web upozorňoval, to neváhal označit za „propagandistické bláboly“. Poprosil jsem proto o krátký rozhovor na toto téma osobu z nejpovolanějších, ekonoma Jana Havla. (Náš starší rozhovor pro Finmag čtěte zde). Podívali jsme se spolu na animované vzdělávací video (video můžete shlédnout na www.finmag.cz) a já mu položil tři otázky:

Jak na vás působí zobrazení inflace a deflace jako nevzhledných příšer a centrálních bankéřů jako obětavých hrdinů, kteří jediní je dokážou držet zkrátka?

Materiál Evropské centrální banky sympaticky popisuje výhody stabilní cenové hladiny. Poněkud přitom opomíjí zmínit, že zdrojem systematického růstu cenové hladiny jsou samy centrální banky a jimi kontrolovaný bankovní systém, vybudovaný na legalizovaných částečných rezervách k depozitům.

Nevzhlednou příšeru by centrální bankéř měl hledat v zrcadle, nikoliv kolem sebe. Vždyť v historii najdeme tisíce let cenové stability, kterou ukončila až poslední kapitola příběhu o „vývoji“ peněz – založení centrálních bank a zrušení směnitelnosti bankovek za zlato.

Centrální bankéř se staví do pozice bojovníka proti inflaci – kterou ale sám způsobuje. Jako by kapesní zloděj vydal příručku o tom, jak je důležité bojovat proti krádežím, a sám se pasoval do role ochránce majetku.

Myslíte, že se v podobném duchu se budou vzdělávat naše děti?

Vzdělávací systémy ovládané státem jsou bohužel vždy poplatné především zájmu státu, nikoliv našich dětí. To platí ve všech režimech a dobách. Nás učili, že Plzeň osvobodila sovětská armáda, americké děti se učí o tom, že Lincoln bojoval proti otroctví.

Proč by pak vzdělávací materiál Evropské centrální banky nemohl psát o tom, jak ve Francii roku 1716 zavedla panovníkem kontrolovaná banka papírové peníze, a budovatelsky to nazvat „novou etapou ve vývoji peněz“? Co na tom, že tento systém ve Francii zkolaboval již v létě 1720, že se při runu na banky desítky lidí ušlapaly k smrti, že systém přivedl na mizinu velkou část populace a že po celé osmnácté století papírové peníze znamenaly pro běžný lid smlouvu s ďáblem, dokud je po roce 1790 nevzkřísil Napoleon v podobě asignátů, jejichž odmítnutí vás mohlo přivést pod gilotinu.

Lze proti takovým bludům nějak efektivně bojovat?

Vezměme si příklad bludu o úrokové sazbě, který ani video Evropské centrální banky neopomíjí zmínit. ECB tvrdí, že nízké úrokové sazby stimulují investiční činnost a tím pomáhají růstu. Věřím, že i student střední školy, který prošel pár základních kurzů ekonomie, musí vidět, jak nesmyslné tvrzení to je. Ví, že investice pocházejí z reálných úspor a že ovlivňování úrokové sazby pouze vede ke špatné alokaci kapitálu, a tím pádem k plýtvání vzácnými zdroji.

Prvním místem boje je tedy vzdělávací systém. Pokud nás stát nedonutí (vězením, gilotinou nebo jiným moderním prostředkem), měli bychom publikace ECB používat spíše jako jeden z příkladů soudobých nástupců nacistické a bolševické propagandy, nikoliv jako zdroj poznání o peněžní ekonomii.

Dalším místem, kde se s touto propagandou utkat, jsou média. Žádný ekonomický žurnalista by neměl být netečný, pokud si všimne vymývání mozků běžných občanů tímto nebezpečným způsobem. Publikace ECB je psána líbivým a srozumitelným jazykem a účelové lži o prospěšnosti měnové politiky skrývá mezi banální příběhy a očividné pravdy, o nichž netřeba diskutovat. Je úlohou novinářů, aby na takovéto útoky včas upozornili.

Posledním, patrně nejbolestivějším způsobem konfrontace s těmito bludy je uvěřit jim a nechat centrální bankéře dělat jejich měnovou politiku. Nevyhnutelně přivedou svět do krizí, při nichž dostaneme příležitost poukázat na skutečné příčiny a tak u veřejnosti vyvolat procitnutí z iluze, díky kterému snad příště publikace ECB budou končit rovnou ve sběru. Francie procitla v létě 1720, kdy se to stane u nás?

Přiznávám, že na problematiku centrálních bank a konkrétně na „vzdělávací“ materiály Evropské centrální banky nahlížím podobně jako Jan Havel. Nejvíce mne ale znepokojuje, jakým způsobem chtějí centrální bankéři své pravdy zasít už do dětí školou povinných. Doufám, že naši učitelé podobné výukové materiály ignorují, nebo je rovnou používají jako odstrašující příklady mediální manipulace. A co vy? Tušíte, čemu učí ve škole vaše děti?