Děti by si neměly hrát se sirkami

Včera proběhly v Praze hned dvě významné akce, kde se hovořilo o ekonomice a hospodářské politice. Prezident ČR Václav Klaus vcelku pregnantně shrnul stav české ekonomiky, její hlavní bolavý bod – veřejné finance - a varoval před dalšími zásahy do ekonomiky.

Na druhé akci – Fóru Zlaté koruny – se probíraly zejména veřejné finance. Nutno říci, že debata byla značně neplodná. Po tisící byly snášeny stejné argumenty, závěry a analýzy. Za zmínku stojí jen několik málo myšlenek. Pavel Mertlík uvedl zajímavý postřeh, že v ČR jsme dobří v přípravě analýz a koncepcí, realizace ovšem bývá žalostná (zvláště pokud jde o témata přesahující jednotlivé rezorty). Kde skončila například koncepce národohospodářského růstu Martina Jahna? Vládnutí ve smyslu správy veřejných záležitostí je v ČR skutečně problém. Druhým podnětným příspěvkem byla otázka Ondřeje Jonáše, zda vůbec existuje analýza efektivnosti jednotlivých výdajových programů? Odpověď: Neexistuje. Patrně nejzajímavějším momentem se stala krátká diskuze mezi Robertem Holmanem, členem bankovní rady ČNB, a Milošem Zemanem. Profesor Holman navrhnul jako řešení chronických rozpočtových deficitů ústavní zákon, který by omezil možnosti vlád permanentně prohlubovat zadlužení. Miloš Zeman přirovnal takovou hospodářskou politiku k řízení auta, u něhož nejde otáčet volantem.

Právě tento poslední bod má jednu společnou věc s projevem Václava Klause: V jakém rozsahu má hospodářská politika zasahovat do vývoje ekonomiky? Současná hospodářská politika vychází z neokeynesiánských teorií. Jejich základní myšlenkou je existence frikcí v ekonomice, nominálních rigidit. Za tohoto předpokladu lze ukázat, že hospodářská politika má smysl a dokáže zmírňovat výkyvy ekonomiky. Tolik teorie.

Měnová politika se v mnoha zemích blíží uvedenému teoretickému konceptu a snaží se plnit svou makroekonomickou stabilizační funkci. Hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard dokonce navrhuje zvýšení manévrovacího prostoru měnové politiky mírným zvýšením inflačních cílů. Praktická fiskální politika a ekonomická teorie jsou si blízké asi jako sníh a Sahara. Vývoj vládních dluhů ve většině vyspělých zemí to potvrzuje. V příměru Miloše Zemana je nutné doplnit, že rozpočtové auto sice má funkční volant, ale řidič s ním točí stále jen na jednu stranu bez ohledu na tom, kam se stačí silnice. Ba co víc, tohle auto nemá brzdy.

Jaký je rozdíl mezi měnovou a fiskální politikou? První je v rukou odborné instituce, druhá ve spárech politiků. Fiskální politika kvůli tomu dokáže udělat v ekonomice víc neplechy než užitku. Napadá mě jiný příměr než auto. Zápalky jsou dobrá věc, když táboříte v přírodě, potřebujete zatopit v krbu nebo zapálit svíčku. Jenže politici jsou jako děti. Škrtají sirkami jenom proto, že se jim líbí plamínek a potom se diví, když je oheň na střeše. Děti by si neměly hrát se sirkami.

David Marek