Na ekonomickou scénu vstupuje nová síla - znárodňování a výhružky

Od nějaké doby po zvolení levicově-nacionalistické vlády na Slovensku tamní média zhusta kritizují kroky vlády. Z poslední doby to je i evropskými strukturami kritizovaný mediální zákon, ostentativní podpora ruských zájmů při prosazování obranných prvků proti raketovým útokům krajin „Osy zla“, které mají stát v Polsku a v České republice na bázi NATO a EU, a nyní přichází ze Slovenska opravdu pecka – premiér Robert Fico pohrozil tamním energetickým podnikům vyvlastněním, když budou nepřiměřeně zdražovat. Shodou okolností přišla zpráva ve stejné době, kdy venezuelský prezident Hugo Chávez pokračuje ve znárodňování důležitých odvětví hospodářství – naposledy to odnesly tři největší cementárenské společnosti v zemi.

Je snadné podobné ataky odsoudit a říct, že „levičácké“ nesmysly, odsouzené i dějinami a historií pořád v lidstvu (sic!) přežívají a co víc, dostává se jim z času na čas až nepříjemné popularity. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že v době, kdy svět klade důraz na tzv. demokratické praktiky zřejmě nezbývá levicovým politikům příliš manévrovacího prostoru na to, aby se nejen udrželi v sedle moci, ale i nabídli většině voličstva nějaké „atraktivní“ a pro veřejnost, která se nechce zabývat komplikovaným přemýšlením a rozhodováním, „laciné“ recepty řešení problémů. Navíc jasné, úderné a jednoduché. Jsou potraviny drahé? Zdražuje elektrika přespříliš? Nevadí – pohrozíme všem, nebo je přímo zavřem! Jistě, kritici můžou namítnout, že na tom přece nic není, a je správné otevřeně pohrozit tu energetickým společnostem, tu zase potravinovým řetězcům, či přímo znárodnit cementárny. Upřímně řečeno by mě zajímalo, zvlášť po téměř padesátileté zkušenosti totálně znárodněného hospodářství v Československu, kdo by to tu opravdu takhle chtěl. Jenže, proč tedy politici vyhrožují a znárodňují? Co na tom, že alespoň v zemích EU by měly mít země demokraticky zvolené regulační úřady, které za danou komoditu zodpovídají, pohrozit veřejně znárodněním je efektnější a pro udržení politické popularity mnohem snadnější, než nějaké dlouhé vyjednávání s regulačními úřady.

Ficova vláda už od svého nástupu před zhruba dvěma roky například tlačí na dodavatele elektrické energie a plynu, aby výrazně nezvyšovali ceny pro domácnosti. V současnosti energetický regulační úřad ÚRSO posuzuje návrh Slovenského plynárenského průmyslu, který chce od října zdražit plyn pro domácnosti. Fico se dokonce zaštiťuje Ústavou země, která má jeho vlastnické choutky posvětit. A venezuelská vláda? Ta má podle všeho, jak si všímají i domácí média, problémy splnit svůj slib, že vystaví velké množství levných domů a tak se snaží. Jistě, tlačit na všechny, kteří zneužívají svého tržního postavení, předražují, či dokonce nadsazují ceny, aby se obohatili, je důležité, ale rozhodně by to neměla činit vláda. Zvlášť ta, která je zvolena demokraticky v krajinách, kde se znárodněním něčeho, co nepatří tzv. všem mají bohaté zkušenosti.

Takhle to jen nahrává těm průpovídkám, kteří říkají, že z cizího krev neteče. A co je cizí, to je vlastně naše… Zvlášť, když se k tomu ti původní majitelé dostali tak nějak podivně, vydělávají na tom a my ne. Chávez tak obviní zahraniční cementárny, že omezují prodej na domácím trhu, a naopak cement vyváží, aby tak maximalizovaly své zisky. Není proto dostatek cementu pro domácí výstavbu a znárodnění má tento problém vyřešit. A Fico možná vydá dekret podle Ústavy, že elektrárny jsou kvůli cenám za energie od nynějška státní. A ty původní vlastníku dostaneš tak leda dvacet let na ostro, protože jsi nás všechny odíral a protože stát, sakra na to má. Jak jednoduché, že? Většině obyvatelstva se to líbí a zhusta akcím i ostentativně tleská. Vždyť jde přece o naše peníze.

Kouzlo svobody a demokracie je v tom, že lidi mohou mít vlastní názor a odlišný názor se naučí respektovat a vážit. Bojím se, že ani jedna strana v naznačených konfliktech to neumí a používá hrubou sílu k zastrašování. Bude jistě příjemné pro spotřebitele, že si budou moct koupit cement v každém krámku ve Venezuele, nebo levně rozsvítit. Ale co pak? Kdo to zaplatí? Carpe diem, po nás potopa…