Kam dál, ruská demokracie?

Rusko má nového cara, pardon prezidenta. Na dalších pět let usedne v Kremlu Dmitrij Medvedev. Samotné volební klání vzbuzuje na západ od ruských hranic mračení, v samotném Rusku však většina lidí oslavuje. Má co. I reportéři evropských médií, kteří pitvali předvolební situaci v Rusku a ptali se „obyčejných“ lidí, co si o tom myslí, rychle zjistili, že žádná jiná alternativa není. Jistě, v době, kdy lidé v postkomunistických státech z nejrůznějších příčin hledají jediné, totiž rychle přijít k majetku a pak je mi všechno putna, není se ani co divit. Ale abych nebyl nařčen z příliš „levičáckých“ stesků, rád tuhle rétoriku opustím.

Co se demokratickým mentorům nelíbí? Vždyť i oni mají problémy ve svých vlastních státech. Demokracie je přece o tom, co chce většina obyvatel dané země, či ne? A ruská většina chce pokračovat v ekonomické krasojízdě s prosperitou a zajištěním ekonomické stability. Čísla a statistiky těmto hlasům dávají za pravdu. Ceny ropy a plynu se s vysokou pravděpodobností ještě dost dlouho udrží na hodně vysokých hladinách, proto se dá čekat, že ruské zásoby přinesou zajímavé výdělky. Analytici Ruska si všímají to, že příliv petrodolarů umožňuje Putinovi, a předpokládá se, že nově i Dmitriji Medveděvovi, provádět postupně reformy, modernizovat zemi a zvyšovat sociální výdaje. Jednoduše řečeno - příliv peněz v té či oné podobě poznal snad doslova každý občan Ruska.

Ti, kteří posuzují kvalitu žití ve státě podle ekonomických výsledků si mnou ruce a hlasy o „putinovské“ diktatuře odmítají. Vždyˇž velmi konzervativní finanční politika nedovolila „projedení“ příjmů z těžby surovin. A to bez ohledu na nejrůznější tlaky nejrůznějších skupin a lobbistů. Jistě, podrobnější ekonomická analýza by mohla ukázat, že Rusko nemusí být zas tak zdravé, jak by to z výše popsaných řádků mohlo vypadat, ale když poskládáte výpovědi lidí z „Velké“ země, ukáže se, že statistiky nelžou. Chtělo by se říci, čert ať vezme demokracii, hlavně, že máme co a za nakupovat a ještě nám něco možná zbude.

Sám bývalý prezident rád říká, že za jeho vlády příjmy obyvatelstva rostly tempem 10 - 12 procent za rok. A pokud si všimnete statistiky růstu cen hlavních komodit, úsměvy na tváři pánů Ruska jistě mohou vydržet ještě déle. Bez ohledu na praktiky vládnutí. Jenže i tady kritici poměrů musí stáhnout koutky. Ano, Rusko možná není pondle západních měřítek demokratickým státem. Každopádně k němu ale míří. Sice svým tempem, ale míří. Fakt je, že sice nacionalista Žirinovskij, komunista Zjuganov, či, z pohledu Rusů, další obskurní kandidáti nemohli vystoupit ve státní televizi v dobách, kdy by si přáli oni, ale na druhou stranu, udělali zmínění pro zlepšení situace něco víc? Nefanděme zdarma putinovské moci, jistě, ale nebuďme také bláhoví.

Komentátoři si také všímají, že bez ohledu na to, že evidentně roste propast mezi nejchudšími a nejbohatšími Rusy, posiluje v zemi střední třída. A ta když pochopí, že dramatické omezení korupce, větší angažovanost v politickém životě a dodržování nejen etických, ale i psaných pravidel je snazší cesta k dosažení onoho puncu demokracie, než pravý opak, bude vyhráno. Pak se snad budeme moci všichni Ruska tak nějak přestat bát.