Má pravdu ČSSD nebo ODS? (Mýty a skutečnost II. )

V nedělním duelu Lubomíra Zaorálka a Jana Zahradila se na pozadí studia Sedmičky objevily fragmenty výpočtů Dočasné komise pro důchodovou reformu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, dosažené podle zadání ODS a ČSSD. Šlo o výrazně odlišné výsledky, jejichž relevanci pro nedostatek dalších však nechci posuzovat, stejně jako nehodlám hodnotit samotné představy obou, případně dalších stran, na další vývoj penzijního systému. Pokusím se jen korigovat některé mýty, spojené s problematikou důchodů. /Již v úterním komentáři k nemocenskému pojištění jsem upozornil na jinou zcela zásadní nekorektnost spočívající v tom, že požitky občanů jsou zde neustále omezovány, aniž se snižuje pojistná sazba!/

Činnost "Dočasné komise pro důchodovou reformu se opírala zhruba o následující teze zdůvodňující nutnost reformy :

Prodlužující se střední délka života, která bude způsobena především poklesem úmrtnosti ve vyšších věkových skupinách, povede (za jinak nezměněných podmínek)
k růstu průměrné doby pobírání důchodu a tím i
k růstu nákladů na jednoho důchodce a
celkových nákladů na důchody.
Nízká porodnost naproti tomu povede k
poklesu počtu zaměstnaných osob a tím i
příjmů systému.

Působení obou těchto faktorů způsobí v důchodovém systému rostoucí nerovnováhu a tím jeho dlouhodobou finanční neudržitelnost vyžadující provedení reformních kroků.

Bylo by bláhové podobné úvahy zcela odmítat, jsou nepochybně opřeny minimálně o zkušenosti ze zahraničí, nelze však zapomínat na větičku v závorce (za jinak nezměněných podmínek), dále skutečnost, že důchodový účet byl za rok 2004 v přebytku a v neposlední řadě na reálnou životní úroveň seniorů v zemích, které se berou za příklad. Velkou otázkou tak zůstává serióznost přístupu k celé problematice. Řada „moderně“ uvažujících ekonomů se totiž na ni dívá očima svých nebohatých životních zkušeností a vnímá ji jako čísla očištěná od reálného života. V takových souvislostech se ovšem chová způsobem, jaký je s oblibou připisován „předlistopadovým“ režimům. S poukazováním na hrozivou výši mandatorních výdajů ve svých návrzích omezuje občany, aniž respektuje okolnost, že jim upírá efekt čerpání odložené spotřeby, na jejímž (zákonném) principu pojištěnec do systému (ne)dobrovolně přispíval. Jedinec totiž nemůže být zodpovědný za to, že stát, jemuž svěřil své finance, je prohospodařil v privatizaci, revitalizaci bankovního systému a dalších (i tehdy politicky-ekonomicky "zdůvodněných") nepovedených aktivitách.

Jedním z léčebných postupů, který bude zřejmě uplatněn, je posun věkové hranice, velmi oblíbený a současně účinný prostředek řešením finančních potíží, protože odložená spotřeba účastníků se ještě na čas odloží a protože v takto vzniklé prodlevě se nevyplácí sumy, které by jinak bývaly byly vyplaceny, dojde ke globálním úsporám. Je fakt, že budoucí nároky takto postižených pojištěnců se zvýší, ale to jen tak nepatrně, že se to „fiskálním správcům vyplatí.“ A to tím spíše (bez ironie), že ne každý z takto dotčených se penze dočká. Objektivně nutno uznat, že se zvyšující se dobou dožití původní úvahy tolik nekalkulovaly, takže jde o krok odůvodněný. V každém případě nutno souhlasit se zavedením stejné věkové hranice pro odchod do důchodu oběma pohlavím. Jde o naprosto logické rozvinutí základní myšlenky. Je sice pravda, že se objevují úvahy o snížených odvodech přispěvatelů do průběžného systému úměrně počtu dětí, které důchodce vychoval a naopak, což dosavadní právní úprava svým způsobem zohledňuje snížením věkové hranice pro ženy, nicméně z pozice nyní tolik akcentovaných demografických predikcí a úmrtnostních tabulek jde evidentně o jejich neopodstatněnou preferenci.

Otázka dřívějšího odchodu do důchodu je vcelku jasná a dosavadní makroekonomické analýzy odhady potvrzují, že hlediska důchodového systému se odchod do předčasného důchodu „nevyplácí“. Přesto k němu dochází a z hlediska komisí prováděných projekcí i dále bude docházet, mimo jiné i z důvodu situace na trhu práce. Zjišťuje se, že případné zrušení možnosti odchodu do předčasného důchodu je ze středně až dlouhodobého hlediska pro důchodový systém poněkud paradoxně výdajově dražší variantou - je však součástí systémů v ekonomicky rozvinutějších státech.

Dočasná komise se zabývala i korekčními experimenty, týkajícími se výpočtových prvků: Základní a procentní výměry důchodu, krácení předčasných důchodů, výše redukčních hranic, úrovně zápočtu vyměřovacího základu.

Základní výměra je v uvedeném výčtu spíše cizorodý prvek, jejíž vzrůst má vždy nivelizační účinky. Procentní výměra, resp. její úprava v sobě může obsahovat (de)motivační prvky. Manipulaci s velikostí "procenta za rok pojištění“ bych považoval nejen za neinvenční, ale i přímo nešťastný krok. U krácení za předčasný odchod do důchodu byl předběžný nález týmu v souladu s jeho zjištěními, týkajícími se samotného institutu uvedenými vpředu: Pokud by zvýšená penalizace za předčasný důchod opravdu v praxi vedla k odkladu odchodu do důchodu na statutární věkovou hranici, může dojít k zatížení výdajové strany systému v dlouhém období. Výše uvedený závěr o více méně nedotčenosti výdajové strany zvýšením penalizace je tak podmíněn tím, že nedojde k (dobrovolnému) omezení předčasných odchodů do důchodu. Slovo dobrovolnému bych podtrhl s tím, že dávno prokázaná vazba na trh práce je určujícím faktorem. Nic nelze namítat proti ani názoru, že "Zvýšení poměru výše redukčních hranic k průměrné mzdě má za následek zvýšení individuálního poměru a růst vnitřní míry výnosu jedince," stejně jako konstatování, že: „Snížení redukčních hranic ve vztahu k průměrné mzdě má za následek větší nivelizaci příjmů a vede k poklesu individuálního náhradového poměru a vnitřní míry výnosu, která jedinci ze systému plyne.“ V podstatě se však jedná o notorietu, kterou není třeba podrobovat zvláštnímu zkoumání.

Opusťme ale exkurz do oblasti jednotlivých institutů i změn výpočtových parametrů a vraťme se ke korelacím ekonomické povahy. Daňové zatížení občanů není až tak mimořádné, jak se s oblibou tvrdí, na druhé straně je ovšem třeba otevřeně konstatovat, že tzv. „cena práce“ je poměrně vysoká, protože odvody na sociální a zdravotní pojištění v souhrnu představují mimořádnou zátěž pro zaměstnavatele (u důchodů 3/4 pojistného). Tento stav nebude trvale udržitelný.

Jestliže v rámci státního rozpočtu existuje samostatný důchodový účet, který se aktuálně nachází v přebytku a tento stav má ještě desetiletí pokračovat, není až tak úplně jasné, co s případnými úsporami - o čem vlastně ekonomové hovoří, zaklínají-li se mandatorními výdaji? Na co chtějí (a z čích peněz - jako v případě nemocenského) vlastně šetřit? Kam experti tohoto typu, ruku v ruce s politiky „proinvestovali“ peníze v minulosti evidentně uspořené? Tak třeba někdejší stovky bojových letadel, jak již jsem se zde v minulosti zmínil, ve výzbroji armády se zredukovaly na desítky a z tisíců tanků zbyl „jediný tankový prapor.“ Co to přineslo armádě, které finance přesto neustále chybí? A to je příklad jen z jednoho resortu.

Pokud uznáme, že jednotlivec by měl být více odpovědný za svůj život ve stáří a spořit si na ně (když "nestačí" současných 28 % „hrubé“ mzdy?!), tak nezbývá než si položit otázku z jakého důvodu stát odmítá převzít garanci za fondové spoření, které doporučuje tolik politických subjektů a "nezávislých" odborníků? Povinné spoření na komerční bázi určitě není jediným řešením a v zásadě se obejde bez nutnosti speciální institucionalizace. Jinými slovy: K čemu zřizovat speciální (nové a rizikové) fondy, když existuje státní instituce, která vybrané pojistné téměř stovku let spravuje? Potřebuje svéprávný občan (oblíbené zaklínadlo) ke spoření na stáří ještě někoho dalšího, koho by si extra platil, kdo by z jeho "zodpovědné starosti o stáří" neodůvodněně profitoval?

A konečně, zadání ani jedné ze stran se vážně a smysluplně nezabývá možnou restrukturalizací celé soustavy odvodů, ani reorganizací věcné správy jejích jednotlivých prvků, kterážto opatření by mohla přinést úspory nejen investiční, ale i režijní, zejména ve formě snížených mzdových nákladů.

Takže, ať téma uchopíme z jednoho nebo druhého konce, vždy to vyjde nastejno: Pokaždé zjistíme, že nejde o tak neodkladný problém, jak je většinou prezentován. Dokazují to veřejně známá čísla s nimiž však různí komentátoři a média málo pracují. Je tedy relativní dostatek času na zodpovědný a uvážlivý přístup (není třeba tlačit na pilu), který by nastavil dlouhodobě funkční a účinná pravidla zajišťující stabilitu systému. Pravidla, která budou ale důsledně respektovat pojistný princip, tj. ekvivalenci mezi vloženými a přijímanými prostředky v přísně autonomním režimu. Pravidla, která budou mít na zřeteli především zájem pojištěnce a nikoli státní rozpočet, jehož je důchodový účet součástí spíše "shodou okolností." Je potom v podstatě úplně jedno, zda "evidence" vložených prostředků se bude dít na bázi individuálního účtu, nebo jinak nazvaného záznamu, ať ji bude spravovat státní úřad nebo veřejnoprávní subjekt. Prostředky vkládané do systému z titulu pojištění mají v každém případě sloužit pojištěncům a nikoli hrátkám jakýchkoli partikulárních skupin či jednotlivců, kteří k portfoliu nemají žádné dispoziční, natož morální, oprávnění.

Další komentáře a postřehy najdete na konzervativním webu, který od svého založení nemění image: http://www.geocities.com/Nocoment2001/index.htm v rubrice POLITIKA (Výroky).