Klasický
státní bankrot ČR v bezprostřední budoucnosti nehrozí. Než situace zajde tak daleko, budeme si muset utáhnout opasky (
čím později, tím bolestněji). Ale co kdyby...
V nedávné historii se můžeme podívat na příklad
Argentiny, která prošla ekonomickou
krizí zejména v letech 1999 až 2002. Ze země prchal zahraniční
kapitál, došlo zde k runu na banky a
hluboké recesi. Součástí problémů byl i kurz pesa fixovaný k
dolaru. Pevný kurz ostatně sehrál velkou roli i v české měnové
krizi roku 1998 – nejde dost dobře provádět prudkou úvěrovou expanzi a zároveň držet
kurz měny neměnný.
Ale zpět k tématu:
Argentina přestala splácet svoje
dolarové dluhopisy, celkem za zhruba 93 miliard
dolarů. Ztráta, kterou utrpěli zahraniční investoři, byla značná, ale nikoli stoprocentní. Většina z nich dostala nové
dluhopisy na 25 až 35 procent původní nominální hodnoty a s mnohem delší splatností.
Inflace v rukou
státu
A co
investice do domácích
dluhopisů? Ty
vláda splácet nepřestala. Už před
krizí měla země tradici
vysoké inflace, ve které úspěšně pokračuje v podstatě dodnes. Jak zaznělo v diskuzi pod minulým článkem, skrytý
bankrot, tedy vymazání podstatné části domácího dluhu zvýšenou
inflací, je historicky oblíbeným a velmi pravděpodobným scénářem.
Ano, vyšší
inflace bude nutit i
stát nabídnout vyšší nominální
výnos – jenže kdo zaručí, že
inflace v dalším období nebude ještě vyšší… V
Argentině je část domácích
dluhopisů sice indexována na
inflaci, ale i s tím se
stát umí vypořádat. Jednoduše oficiální ukazatele
inflace uměle podhodnocuje.
Ovšem případ
Argentiny může zároveň sloužit jako určité uklidnění. Ano, mnoho investorů v zemi přišlo o mnoho peněz, ale masové vyvlastňování či revoluce tu nevypukly.
Co na to
akcie?
A jak na tom byly akciové
investice? Vzhledem k rozsahu
krize samozřejmě špatně, ale v
roce 2005 se tamní trh dostal na předkrizovou úroveň (měřeno indexem
MSCI v
dolarovém vyjádření). Mimochodem, při vyjádření v pesos bylo zhodnocení v posledních letech několikanásobně vyšší než v
dolarech, což je logickým
výsledkem vysoké inflace.
Investoři do
akcií (ale i
komodit či
nemovitostí) by tedy v dlouhodobém horizontu měli
státní bankroty a následné
inflace přežít. Ceny různých aktiv (plus mínus autobus) kopírují růst peněžní zásoby. Ale i to má svoje háčky.
Jde o to, nakolik se soukromý sektor s
inflací dokáže vyrovnat. Problém je v tom, že
inflace nemění všechny ceny rovnoměrně, narušuje cenové signály, a snižuje tak výkonnost
ekonomiky – nebo ji zcela rozvrátí.
Evropský fiskální dobytek
Ještě k pravděpodobnosti
bankrotu: osamocený krach
ČR je skutečně málo pravděpodobný –
kandidáty na brzkou porážku jsou zadluženější kusy evropského fiskálního dobytka…
Bankrot libovolného z nich by samozřejmě znamenal prudký propad kursu
eura a relativní zhodnocení
investic v ostatních měnách. Ale to by nám bylo málo platné, protože bychom zároveň platili mnohem více za zboží z dovozu – tak jako teď
Island.
Případná vlna
bankrotů ale nepřijde jako izolovaný jev, bude spíše součástí některé z budoucích globálních finančních
krizí (nebo snad ještě té současné?).
Akcie,
dluhopisy,
komodity? Lidský kapitál!
Jestli si povedou lépe investoři v
akciích, firemních kvalitních a spekulativních
dluhopisech nebo v
komoditách, to záleží na mnoha faktorech a jen těžko se to dá předpovídat. Ostatně, žádný investor by neměl sázet na jednu kartu.
V diskuzi pod minulým článkem padla zmínka o různých dalších investicích. Velmi správně přišla na přetřes možnost drastického
zvýšení daně z nemovitosti. V některých městech
USA nemovitostní daně dosahují téměř prohibitivních rozměrů už nyní. A kde je napsáno, že kromě
daně z nemovitostí státy dramaticky nezvýší i
daně z
výnosů cenných papírů. Vyvlastnění fyzického
zlata v držbě občanů už v historii také proběhlo… Dokonale bezriziková zkrátka není žádná
investice.
Nelze tedy nezmínit investici do lidského
kapitálu, do vlastních znalostí a schopností. Tu je velmi těžké znárodnit, a pokud dojde na nejhorší, můžete se s její pomocí snadněji „diverzifikovat“ směrem za kopečky.
Katastrofičtěji naladění čtenáři mohou investovat například do kurzů obranné střelby či přežití v extrémních podmínkách. Koneckonců,
rok 2012 se blíží. Ale jak historie mnohokrát ukázala,
státní bankrot není zdaleka konec civilizace. Za pár
let bude vše zapomenuto,
státu zase někdo rád půjčí a zábava se rozjede nanovo…
Disclaimer: tento článek vyjadřuje osobní názory autora a nepředstavuje doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.