Zrození průměrného člověka

Co je ideální váha? Řada odborníků se dnes kloní k výpočtu podle indexu BMI (Body Mass Index; index tělesné hmotnosti). Co to však je a kdo ho vymyslel?

Nejen společenské, ale také zdravotní důsledky nadměrného hromadění tuku jsou známy již po tisíce let. Nicméně hledání praktického indexu relativní tělesné hmotnosti vyvrcholilo po druhé světové válce, kdy se předmětem různých diskuzí stal vztah mezi hmotností a kardiovaskulárními chorobami. Kromě lékařů toto téma zajímalo hlavně pojišťovny, které hledaly nějakou jednoduchou pomůcku pro odhad pravděpodobného věku dožití svých klientů.

Hledání průměru

Prokrústés byl lupič z Attiky v Řecku, který vlastnil hostinec u cesty vedoucí z Atén. Chlubil se, že jeho postel je dost velká pro každého, kdo se u něj ubytuje, ale místo toho, aby přizpůsobil postel hostovi, přizpůsobil hosta posteli. Takže těm cestovatelům, kteří byli příliš vysocí, amputoval nohy, a těm, kteří byli příliš krátcí, je natáhl, aby se vešli do postele, která byla v jedné velikosti pro všechny. Prokrústés tak byl touto ideou „jedné velikosti pro všechny“ možná prvním v historii, kdo se snažil vytvořit „ideálně průměrného“ člověka. Ve své knize Konec průměru (The End of Average) Todd Rose píše, jak moderní společnost používá standardy a normy pro určení ideálních jednotlivců – od regulace velikostních proporcí vojenských uniforem a sedadel v letadlech, přes stanovení úspěšnosti výsledků ve vzdělání a přijímacích řízeních na vysokých školách, až po výběr uchazečů o zaměstnání a ideál tělesné hmotnosti. Kde ale tento pojem „průměru“ vznikl?

Queteletův index

Adolphe Quetelet (1796–1874) byl belgický matematik, astronom a statistik. Možná v důsledku zájmu o malování se mimo jiné také podrobně věnoval měření lidského těla. Ve své době byl známý svým konceptem „Ľhomme moyen“, tedy „průměrného muže“. Pro Queteleta tento průměrný muž nebyl vůbec „průměrný“ tak, jak tento pojem chápeme dnes. L’homme moyen byl ideál. Quetelet říká: „Pokud by byl průměrný muž zcela průměrným, mohli bychom ho považovat za typ dokonalosti, a všechno, co by se lišilo od jeho proporcí, by bylo považováno za deformitu nebo nemoc... nebo monstrozitu.“

Shromažďoval informace o výšce a hmotnosti různých populací. Ačkoli neměl žádný zvláštní zájem o studium obezity, byl první, kdo vyvinul rovnici vztahující hmotnost k výšce. Průkopnické studie lidského růstu ho dovedly k závěru, že kromě období krátce po narození a během puberty „hmotnost roste jako druhá mocnina výšky“. Z tohoto poznání vznikl v roce 1832 tzv. Queteletův index, který byl v roce 1972 Ancelem Keysem (1904–2004) označen jako index tělesné hmotnosti (BMI).

Queteletovo hlavní dílo „A Treatise of Man and the Development of His Faculties“ z roku 1835 je považováno za jednu z nejdůležitějších prací v oboru statistiky v 19. století. Quetelet byl propagátorem sběru statistických dat a v roce 1853 uspořádal první mezinárodní statistický kongres, jenž zahájil vývoj jednotné nomenklatury příčin úmrtí platné pro všechny země, předchůdce současné Mezinárodní klasifikace nemocí. Někteří ho považují za jednoho ze zakladatelů statistiky jako vědecké disciplíny.

Život podle tabulek

V průběhu let se výzkumníci snažili o standardizaci měření nadváhy a obezity, stejně jako o pochopení jejich zdravotních důsledků. Na začátku 20. století se váhy staly dostupnými pro domácí použití a pojišťovny začaly spojovat nadměrnou hmotnost se sníženou očekávanou délkou života. Údaje ze životního pojištění shromážděné počátkem 20. století v Belgii ukázaly, že tělesná hmotnost upravená podle výšky (hmotnost/výška) je určujícím faktorem pro délku života. V roce 1910 bylo zaznamenáno, že nadváha je výraznější u mladších lidí než u starších. Tabulky z tohoto období však byly velmi vzdálené náhodným vzorkům. Jednalo se o data shromážděná od zákazníků, kteří si zakoupili životní pojištění během určitého časového období.

V roce 1959 zveřejnila společnost Metropolitan Life Insurance Company tabulky průměrné tělesné hmotnosti podle pohlaví a věku. Ty byly založeny na datech z let 1935 až 1953 od více než 4 milionů dospělých, převážně mužů, pojištěných u 26 různých pojišťoven. Byla v nich zohledněna rovněž rizika vzniku určitých nemocí a údaje o úmrtnosti vztahující se k rozdílům v hmotnosti a výšce. Tyto tabulky byly po mnoho let používány jako referenční pro populační studie. Pokud byla hmotnost/výška osoby o 20 % vyšší nebo nižší než průměr pro danou výškovou kategorii, byla daná osoba považována za člověka s nadváhou či podváhou. Všechna tato data se pravidelně aktualizovala. Není bez zajímavosti, že od roku 1959 do roku 1983 se žádoucí hodnota indexu, tedy hmotnost/výška, která odpovídala nejnižší úmrtnosti, zvýšila.

V současnosti je BMI stále běžně používaným nástrojem pro hodnocení zdravotních rizik spojených s tělesnou hmotností, ale jeho role se v průběhu času mění a doplňuje o nové přístupy, např. použití měření tělesného tuku pomocí bioimpedanční analýzy (BIA), které lépe zohledňují komplexnost lidského těla a zdraví.

Zdroje:

Garabed EKNOYAN: Adolphe Quetelet (1796–1874) – the average man and indices of obesity, in: Nephrology Dialysis Transplantation, Volume 23, Issue 1; Sylvia R. KARASU: The Gravity of Weight, 2010.