Celní šachová partie pokračuje

Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z 20. února 2026 (poměrem 6:3) zasadilo tvrdou ránu dosavadnímu způsobu, jakým Bílý dům prosazoval plošná cla. Soud konstatoval, že prezident nemůže takto široce využívat krizové pravomoci k obcházení role Kongresu. Prezident D. Trump reagoval rychle a obratem oznámil plán B v podobě dočasného globálního cla ve výši 15 %, které stojí na jiném právním základu (§ 122 zákona o obchodu z roku 1974) než předchozí mimořádná cla. Aktuální clo má dočasný charakter (maximálně 150 dní), pokud jej Kongres neprodlouží.

Předchozí plošná cla byla uvalena na základě International Emergency Economic Powers Act (IEEPA), který administrativa vyložila jako oprávnění zavést rozsáhlé dovozní přirážky. Nejvyšší soud ale výslovně řekl, že IEEPA takové tarifní pravomoci nedává, takže tento rámec se pro plošná cla rozpadá. Současně se ale zavádí nové dočasné clo, takže nejde o konec cel jako takových, ale o přesun k jiné právní konstrukci.

Americké administrativě se nyní de facto otevírají tři možnosti. Za prvé zmíněný § 122 zákona o obchodu z roku 1974. Za druhé § 232 (národní bezpečnost). Za třetí § 301 (nekalé obchodní praktiky). § 122 umožňuje zavést dočasné plošné clo (aktuálně avizované až 15 %) jen na omezenou dobu 150 dní, tedy zhruba do konce července 2026 Pokud jej tedy Kongres neprodlouží. Navíc jde o institut, který může narazit na další právní spory, pokud by se následně opakovaně zaváděl jako trvalý nástroj. § 232 je politicky i právně tvrdší páka, protože se opírá o argument národní bezpečnosti a typicky míří na konkrétní sektory (např. ocel a hliník). § 301 zase vyžaduje detailní procesní šetření, ale je cílenější a umožňuje držet cla delší dobu.

Pro EU a tím pádem i pro ČR rozhodnutí Nejvyššího soudu a následná reakce Trumpovy administrativy znamená hlavně návrat nejistoty do transatlantického obchodu a vyšší náklady plánování pro exportéry i dovozce. Česká ekonomika je citlivá zejména nepřímo přes dodavatelské řetězce německého průmyslu (automotive, strojírenství, elektrotechnika), kde mohou i „globální“ americká cla zhoršovat konkurenceschopnost a marže. Pokud by se cla opírala více o sektorové režimy (např. kovy, auta), rizika by se pro průmyslové země EU koncentrovala ještě výrazněji. V krátkém horizontu navíc roste pravděpodobnost, že firmy budou přesměrovávat toky zboží, měnit fakturační a logistické trasy a zvyšovat zásoby, což zhoršuje předvídatelnost dodávek i cen.

Pro EU se situace komplikuje i politicky. Evropský parlament už dříve pozastavil ratifikaci závazků z transatlantické dohody kvůli eskalaci sporu kolem Grónska, a nynější přepnutí USA na nový právní režim cel vnáší do stejného balíku další právní i věcnou nejistotu. Dohody, které byly vyjednávány jako reakce na původní mimořádná cla, mohou být najednou postavené na jiném referenčním základu (jiná sazba, jiné výjimky, jiná dočasnost), což zvyšuje tlak na přeformulování nebo minimálně na doplnění právních doložek. V praxi to Evropskému parlamentu dává silný argument pro požadavek komplexního právního posouzení a téměř jistě to prodlouží proces schvalování.