Čínský dluh roste

Čínští ekonomičtí představitelé potvrdili, že v reakci na slábnoucí ekonomickou dynamiku budou dále uplatňovat podpůrnou měnovou i fiskální politiku, včetně možných snížení úrokových sazeb a expanzivnějšího rozpočtu. Politické vedení zdůraznilo potřebu stabilizovat investice, podpořit slábnoucí trh s bydlením a řešit dlouhodobé problémy, jako je pokles porodnosti. Peking je tedy připraven dále stimulovat ekonomiku, která ke konci roku 2025 vykazuje znatelnou slabost. To si však bude žádat další výdaje rozpočtu, které pravidelně „zásobují“ ekonomiku. Zadlužení čínského státu však nadále roste a prakticky se za posledních deset let zdvojnásobilo. Co stojí za rostoucím zadlužením ekonomiky a co od toho můžeme očekávat?

Čína v roce 2024 zaznamenala poměr vládního dluhu k HDP ve výši 88 %, což byl nárůst od roku 2014 prakticky o více než 100 %. To je zadlužení, které v porovnání např. s USA (124 %) nebo Francii (113 %) je stále ještě nízké, nicméně existují znepokojivější statistiky. Mezinárodní měnový fond (IMF) upozornil, že tzv. augmentovaný vládní dluh (tedy zadlužení, které zahrnuje i lokální vlády) již dosahuje přibližně 124 % HDP, oproti 86,3 % v roce 2019. Pokud se podíváme na kumulovaný dluh vlády, firem a domácností, dostáváme se podle odhadů IMF k celkovému zadlužení ve výši zhruba 289 % HDP.

Čína roky táhla růst obrovskými investicemi do infrastruktury, průmyslu a realit. To bylo financováno hlavně dluhem – státním i firemním. IMF i další instituce upozorňují, že právě „přeinvestování“ do silnic, železnic, průmyslových parků a bytů vedlo k prudkému růstu zadlužení napříč ekonomikou. Regionální vlády mají velké výdajové závazky, ale omezené daňové příjmy, takže masivně využívaly tzv. local government financing vehicles (LGFVs) – polostátní firmy, přes které se zadlužovaly mimo oficiální rozpočty. Ty financovaly infrastrukturu a realitní projekty a dnes tvoří jednu z nejproblematičtějších částí dluhu. Svoji „daň“ si vybrala i pandemie COVID 19, kdy vláda reagovala na ekonomickou krizi silnými fiskálními a úvěrovými stimuly.

Pokud má tamní hospodářství výzvu spojenou se zadlužením zvládnout, bude naprosto klíčové pro čínskou ekonomiku v dalších letech úspěšně restrukturalizovat dluh lokálních vlád tak, aby se z problémů nestala systémová finanční krize. V opačném případě hrozí „japonský deflační scénář“, který uvrhne ekonomiku do dekád nízkého růstu, investic a stagnace životní úrovně. Zda se čínským plánovačům podaří deflaci odvrátit, zůstává prozatím ve hvězdách.