Pestrost globální ekonomiky a čtyři inflačně - sazbové kombinace

Po roce 2008 se dlouhá řada vyspělých zemí dostala do částečné rovnováhy charakterizované dezinflačními, či dokonce deflačními tlaky, velmi nízkými sazbami, popřípadě i kvantitativní stimulací. Po roce 2020 se situace začala v podstatě plošně otáčet, směrem k vysokým inflačním tlakům, vyšším sazbám a kvantitativnímu utahování (alespoň v tokovém slova smyslu). Nyní se situace uklidňuje a nabírá na pestrosti. Podívejme se dnes v této souvislosti na některé zajímavé kombinace inflace, růstu a vývoje sazeb.

Kombinace první - vysoká inflace, oslabující měnový kurz, sazby jdou nahoru. Jedním z docela velkého počtu příkladů může být Turecko, které v době uvedené kombinace mělo podle standardního ekonomického uvažování (podpořeného zkušenostmi) skutečně prudce zvyšovat sazby. Tak, aby se zastavila měnová depreciace a zároveň ochladila poptávka a obojí snižovalo inflační tlaky.

Kombinace druhá - vysoká inflace, oslabující měnový kurz, sazby dolů. Zde může být zástupcem opět Turecko, ale tentokrát z perspektivy toho, co bývalo nazýváno Erdoganomií. Tedy z pohledu ekonomických názorů a myšlenek tureckého prezidenta, který v souvislosti s uvedenou kombinaci prosazoval uvolňování sazeb, místo jejich zvedání. Ve své době jsem na tento jev poukazoval a přemítali jsme zde i o tom, zda by tento neobvyklý přístup mohl přece jen v nějakém nastavení být relevantní:

Teoreticky by tomu tak mohlo být třeba v případě, že by nižší sazby prudce zvedly investice domácího firemního sektoru a tím by zvýšily produkční kapacitu ekonomiky. Na vysokou inflaci, tedy v konečném důsledku opět nerovnováhu mezi poptávkou a nabídkou, by se tedy nešlo tlumením poptávky (první výše zmíněná kombinace) ale boomem nabídky. Dá se ale najít poměrně řada teoretických a empirických argumentů proti této teorii (či naději) nabídkového boomu. Takže jde z mého pohledu spíše o finance-fiction, teoretickou hříčku.

Kombinace třetí: Nízká inflace, utlumený růst a sazby dolů. Tedy monetární politika, která oslabuje měnový kurz a pomáhá zvednout celkovou poptávku a tím i inflaci (ideálně k cíli centrální banky). Jde o běžný jev/kombo. Který, nabývá-li plošnějšího charakteru, vyvolává diskuse o ožebračování sousedů, či dokonce o měnových potyčkách. Jde svým způsobem o jakýsi protipól kombinace první

Kombinace čtvrtá: Nízká inflace, utlumený růst a sazby nahoru. Taková politika má například bránit oslabování měnového kurzu a tudíž růstu cen dovozů a klesající kupní síle domácností. Jde o kombinaci ne hypotetickou, ale reálnou – minulý týden jsme zde rozebírali situaci a očekávaný další vývoj v Japonsku, který jí popisuje.

Vedle situace v Japonsku, můžeme do této skupiny vlastně zahrnout i některé teorie, které hovořily o tom, že (extrémně) nízké sazby ekonomiku ve skutečnosti nestimulují, ale naopak působí restriktivně. Argumentovalo se například nízkou ziskovostí bank*, či nízkým úročením úspor (a tudíž dopadem na celkové příjmy domácností). Problém s podobnými argumenty je z mého pohledu často v tom, že jsou parciální. Tj., mohou mít něco do sebe, ale neberou do úvahy všechny efekty a jejich relativní sílu. Nicméně jak ukazuje zmíněné Japonsko, situace jde nakombinovat tak, že nízká inflace a utlumený růst mohou být v celku argumenty pro zvedání sazeb a ne jejich pokles (či kvantitativní uvolnění).


*Bankami a finančním systémem se argumentuje docela často. Není tomu například zase tak dávno, co zaznívaly hlasy, podle kterých Fed neměl držet sazby tak vysoko, protože to hodně dopadá na banky a některé části finančního systému. Za mě je pak ale relevantní nebavit se ani tak o tom, zda by Fed měl nastavit politiku podle bank. Ale o tom, zda by banky neměly nastavit svou politiku (strategii, byznys model) tak, aby jejich finanční zdraví opakovaně neohrožovaly podmínky výrazně jiné, než ideální.

Přečtěte si také k úrokovým sazbám