Anti-sociální století

Moderní doba přináší nové paradoxy. Nikdy jsme nebyli lépe propojeni – sociální sítě, messengery a videohovory nám umožňují být v kontaktu neustále, bez ohledu na vzdálenost. A přesto osamělost stoupá na historická maxima. Esej Dereka Thompsona "The Anti-Social Century" ukazuje, že za proměnou společnosti směrem k osamocenému životu stojí mnohem více než jen pandemie nebo vzestup technologií. Je to výsledek dlouhodobého kulturního, ekonomického a technologického posunu, který odkrývá hlubší příčiny fenoménu samoty v 21. století.

Samota jako nový standard života

Rituály sdíleného času mizí a nahrazuje je „homebound“ život – vše lze zařídit od stolu v obýváku. Např. návštěvy restaurací se transformovaly ze společenské události na rychlý způsob zajištění potravy. Stejně tak sledování filmů – kdysi kolektivní zážitek v kině – se proměnilo v individuální záležitost u televize. Staví se větší domy se soukromými kinosály, posilovnami a bazény. Budujeme si pevnosti osamění.

Generace v pasti obrazovek

Dopad digitálních technologií je markantní zejména u mladých lidí. Thompson cituje psychologa Jonathana Haidta, který zdůrazňuje, že dětství je klíčové období sociálního učení. Namísto fyzické hry s vrstevníky ale dnešní děti tráví třetinu bdělého času před obrazovkou. Schopnost řešit konflikty, rozvíjet empatii nebo toleranci se ztrácí. Samotářský životní styl stává normou.

Samota versus osamělost

Není každá samota nutně negativní. Jak ukazuje sociolog Eric Klinenberg, občasné pocity osamělosti jsou normální a zdravé – vybízejí nás vyhledávat kontakt s druhými. Problém však nastává, když lidé tento biologický signál ignorují nebo nahrazují virtuálními simulacemi kontaktu. Studie ukazují, že sociální interakce – byť krátká, třeba na zastávce – zlepšuje náladu víc než „ticho po vlastní ose“. Většina lidí ale rozhoduje pro izolaci, poháněna iluzí pohodlí a sebekontroly.

Následky ztráty společenské vrstvy „vesnice“

Jedním z klíčových poznatků je vymizení střední vrstvy společenských vztahů – těch, které nejsou ani nejbližší rodinou, ani anonymními „přáteli“ z internetu. Tato „vesnice“ – sousedé, spolupracovníci, místní spolky – hrála zásadní roli ve vytváření tolerance. Třeba na školní schůzi, docházelo k dialogu i mezi lidmi s odlišnými názory. Bez těchto kontaktů dnes mnozí vnímají politické protivníky jako nepřátele, což přispívá k radikalizaci a posilování tribalismu.

Technologie versus lidská přítomnost

Přítomnost nových technologií, zejména AI asistentů, může osamělost ještě prohloubit. Thompson varuje před nástupem AI, které dokážou simulovat konverzaci tak realisticky, že lidé budou raději komunikovat s nimi než s reálnými přáteli. Zatímco lidské vztahy vyžadují energii a občas i střet s nepohodlím, AI nabízí „dokonalého“ společníka bez nároků. Tato virtuální empatie může být pastí – odvádí nás od skutečného světa, kde jsou konflikty a kompromisy nezbytnou součástí života.

https://www.theatlantic.com/magazine/archive/2025/02/american-loneliness-personality-politics/681091/