Zachytávání uhlíku vs. Vodík: Kde má smysl pálit energii?

Technologie zachycování uhlíku (Direct Air Capture, DAC) představuje významný nástroj v boji proti klimatickým změnám. Současné průmyslové procesy, včetně výroby zeleného vodíku, ukazují, že jejich účinnost při snižování emisí oxidu uhličitého (CO2) je omezená. Zelený vodík, vyráběný elektrolýzou vody, například ušetří přibližně 0,12 až 0,25 kilogramu CO2 na každou kilowatthodinu vstupní energie, v závislosti na nahrazovaném fosilním palivu. Naproti tomu první generace DAC technologií je zatím výrazně energeticky náročnější, vyžadující 2 500–3 000 kilowatthodin na zachycení jedné tuny CO2, což odpovídá účinnosti kolem 0,3–0,4 kg CO2 na kilowatthodinu, píše Rob West z Thunder Said Energy.

Podle něj se potenciál DAC se však dramaticky zvyšuje díky pokroku v umělé inteligenci (AI). AI dokáže analyzovat obrovské množství možných materiálů (například metal-organické struktury nebo elektrochemické sorbenty), a najít optimální řešení pro zachycování CO2. Tím by se DAC mohlo přiblížit termodynamickému minimu, což je přibližně 200 kilowatthodin na tunu. Pokud by se účinnost DAC zlepšila na úroveň 33 %, což je polovina současné účinnosti výroby vodíku, mohlo by toto zařízení odstraňovat až 1,4 kilogramu CO2 na každou kilowatthodinu energie, což je desetkrát více než u zeleného vodíku.

Tato čísla naznačují, že investice do zlepšení DAC technologií mají potenciál přinést výrazně větší efektivitu v dekarbonizaci než jiné alternativy, jako je zelený vodík. Zachycování uhlíku tak nejen přispívá k přímému snižování CO2 v atmosféře, ale díky novým materiálům a optimalizaci procesů může být energeticky mnohem efektivnější. Výzva spočívá v alokaci omezených energetických zdrojů a financí tam, kde mohou přinést největší přínos pro ochranu klimatu.