HN, komentář P. Musila a D. Bárty: K prosperitě se neprodlužíme. Lékem na stagnaci je méně státu, ne více

Hospodářské noviny, 17. 10. 2024 – celý komentář také na webu Hospodářských novin. Autory komentáře jsou Petr Musil, člen Národní rozpočtové rady a Daniel Bárta, analytik Národní rozpočtové rady.

V Evropě silně zakořenilo přesvědčení, že k nastartování hospodářského růstu vede cesta skrze větší objem veřejných výdajů, tedy skrze větší objem vládního (a ideálně společného) dluhu. Otázky fiskální rovnováhy jsou prý jen jakýmsi nedůležitým účetnictvím, které si zaslouží místo nejvýše na patnácté koleji společenského zájmu.

Jenže jednoduchá rovnice – více veřejných výdajů povede k ekonomické prosperitě – platit nemusí. Přestože to ekonomická věda i empirie vědí už několik dekád, společnost opět podléhá líbivým ekonomickým zkazkám o nakopávání růstu skrze vyšší vládní výdaje. Veřejný dluh České republiky dosahuje přibližně 44 % HDP, což v mezinárodním kontextu opravdu není vysoká hodnota. Pro některé ekonomy je to dokonce argument, aby Česko pohodlný prostor využilo pro další rozpočtové orgie. Evropská fiskální pravidla nám přece dovolují dostat se až k hranici 60 % HDP a západní země mají často dluh sahající ke 100 % HDP, tak proč dalším zadlužováním nepodpořit hospodářský růst?

Zní to přece logicky. Když stát utratí korunu, euro, złotý, HDP se zvýší o více než jednu korunu, euro či złotý a nakonec se počáteční útrata vrátí i veřejným rozpočtům. Takhle fungují častokrát zmiňované multiplikační efekty. Tedy mají fungovat. Proti nim ale působí i efekty vytěsňovací, o nichž ekonomické učebnice také hovoří. Zjednodušeně řečeno, vládní výdaje tlačí na zvyšování úrokové míry, což vytěsňuje výdaje soukromé, které jsou na úrokovou míru citlivé. Něco takového se děje, když je na finančních trzích nouze o zapůjčitelné fondy. Což ovšem není případ moderního finančního systému.

Finančních zdrojů je dostatek, banky a penzijní fondy by vládě urvaly ruce s každým dodatečným dluhopisem. Tak jakýpak vytěsňovací efekt? Potíž je v tom, že vytěsňování se nám děje přímo v reálné ekonomice. Vždyť už několik let slýcháme, že nejsou lidi. Není dost učitelů, lékařů, instalatérů, prodavačů, ajťáků. Chybí všichni. Proto když chce vláda najmout dodatečného lékaře, policistu, úředníka, asistenta pedagoga či dělníka, musí jej „ukrást“ soukromému sektoru, protože na trhu práce při prakticky nulové nezaměstnanosti žádní dostupní pracovníci s odpovídající kvalifikací nejsou. Naším limitem jsou zdroje reálné – třeba i proto, že je nás jen 10,5 milionu.

Má smysl v takové situaci tlačit na rozpočtovou pilu a snažit se mermomocí vysávat cenné lidské zdroje ze soukromého sektoru? Za předpokladu, že je výnos z dodatečné práce pro stát větší než výnos z dodatečné práce v soukromém sektoru, ano. Celé ekonomice to pak přináší dodatečný zisk a my nezpochybňujeme, že to tak skutečně v řadě případů může být. Ostatně, to je samotná podstata ekonomie coby vědy o volbě a o alokaci zdrojů.

Nejsme si však vůbec jisti, zda se někdo na uvedenou problematiku touto optikou dívá. Dokonce i u veřejných investic v dopravě, které mají největší multiplikační efekt, se jejich multiplikátor pohybuje v Česku okolo hodnoty 0,75. To znamená, že každá 1 koruna vložená do budování infrastruktury zvýší HDP o 75 haléřů. Proč ne ani o celou korunu? Protože zdroje alokovány na tuto práci (bagry, lidé, čas, peníze) by bez této veřejné výstavby pravděpodobně stavěly například bytové domy či hotelový resort. Přesně takto působí vytěsňovací efekt v reálné ekonomice, o němž jsme hovořili o pár řádků výše.

Nechápejte nás špatně. Nevyzýváme k zastavení budování dálnic, železnic nebo k ukončení vládního financování vědy a výzkumu. Pouze varujeme před vírou, že stát mávnutím fiskálního proutku zajistí všeobecnou prosperitu, a to za každých okolností. Tento až všespasitelský pohled na roli veřejných rozpočtů dle nás přetrvává od globální finanční krize z let 2008 a 2009. Tehdy byl pochopitelný, protože byla postižena poptávková strana ekonomiky. Fiskální i měnová politika jsou tu mimo jiné od toho, aby propad poptávky a s ním obvykle spojený nárůst nezaměstnanosti mírnily. Zaostával-li ekonomický výkon za svým potenciálem (a ukazatele jako nezaměstnanost či inflace nasvědčovaly, že zaostával), rozpočtový i měnový impulz přišel zcela opodstatněně.

Jenže co funguje v určitých krizích, nefunguje v kvalitativně zcela odlišných časech, kterými jsme prošli v posledních čtyřech letech. Pokles způsobený pandemií covidu se zpočátku jevil jako poptávkový, tedy podobný tomu z let 2008 a 2009. Záhy se ale ukázalo, že existující poptávka je pouze odložená. Zcela jasný nabídkový šok to byl u následné krize energetické. Léčit takovou nemoc ovšem nelze stejnou medicínou jako tu poptávkovou.

Tvůrci hospodářské politiky přesto v roce 2020 vyrazili do boje s takřka stejnými zbraněmi jako o dekádu dříve. Výsledkem je obří nárůst veřejných dluhů a ekonomická stagnace. Ano, za utracené „bambiliony“ jsme si růst nekoupili. Ba co hůř, dnes znovu věříme, že k nastartování prosperity se můžeme prodlužit. Pravděpodobně v přesvědčení, že nyní dokážeme dodatečný dluh utratit „chytře“.

Jenže žádné plošné zvyšování veřejných výdajů (ať už jim budeme říkat investice do betonu nebo do lidí) nad rámec toho, co dovolí příjmová strana veřejných rozpočtů (tedy na dluh) k prosperitě vést nemusí. Většina makroekonomických indikátorů dnes naznačuje, že EU ekonomicky nestagnuje kvůli zaostávající poptávce, nýbrž že operuje na hranici svého potenciálu.

Proč tedy někdo věří, že výrazný fiskální impulz povede k obnovení schopnosti evropských hospodářství růst, udržet krok s USA a zachytit nástup Číny? Možná proto, že až příliš nekriticky četl takzvanou Draghiho zprávu, která právě veřejné investice ordinuje jako zázračnou modrou pilulku, jež má Evropské unii vrátit ztracenou ekonomickou potenci.

Jako bychom zapomněli, že k prosperitě vždy vedla cesta jen skrze podnikavost, ochotu riskovat a vymýšlet nové užitečné věci nebo služby. Jenže taková doporučení ve veřejné debatě chybí nebo zůstávají (někdy až ochotně) nevyslyšena. Jestli stát může něco dobrého pro obnovení prosperity udělat, pak se klidit stranou a nepřekážet.