Tržní koncentrace na extrémech. Mění se některé tržní mechanismy?

Podle některých měřítek dosahuje nyní koncentrace na americkém akciovém trhu extrémů, které byly naposledy zaznamenány před zhruba sto lety. To je odrazem toho, co se děje v korporátním sektou a na jednotlivých trzích se zbožím a službami. K tomu dnes pár poznámek včetně úvahy změně tržních mechanismů.

1 . Dva související druhy tržní koncentrace: Následující graf od Goldman Sachs ukazuje světle modrou křivkou váhu deseti největších firem na trhu, tmavě modrá popisuje váhu největší akcie (relativně ke skupině nejmenších). Jeho hlavní pointa je zřejmě v tom, že současná koncentrace je extrémní, něco podobného bylo zaznamenáno jen cca před sto lety:


Zdroj: X

O tržní koncentraci se hovoří ve dvou souvislostech. Ta první je popsána grafem a jde o podíl jedné, či několika málo obchodovaných společností na celkové kapitalizaci akciového trhu. Ta druhá, v ekonomii mnohem častěji zmiňovaná, se týká podílu, který má jedna, či několik málo společnosti na (jejich) trhu se zbožím či službami.

Obojí spolu přitom může úzce souviset – pokud v (americké) ekonomice roste tržní síla společností na jejich trhu, nebude překvapivé, že s tím poroste i podíl těchto firem na celkové kapitalizaci trhu akciového. A není tudíž ani žádným překvapením, že situace popsaná grafem jde ruku v ruce s úvahami o tom, zda nemají některé firmy pozici na svém trhu až příliš dominantní.

2 . Rychle nahoru, rychle dolů: Vedle onoho současného extrému si také můžeme všimnout, že ona období velké koncentrace jsou v podstatě bez výjimky hodně podobná – rychlý nástup a podobně rychlý sestup. Pokud to hodně zjednoduším, tak u velkých cyklů hovoříme o cca pěti až deseti letech nahoru a pěti až deseti letech dolů na další dno. Pokud by tento mustr držel i nadále a nyní bychom byli už na vrcholu, trvalo by tedy pět až deset let do druhého extrému.

Dojít by k tomu mohlo samozřejmě dvěma způsoby, nebo spíše jejich mixem – buď by firmy dominantní na své kapitalizaci ztrácely, nebo by firmy nyní mnohem menší naopak svou kapitalizaci prudce zvyšovaly. V obou případech by se pak na úrovni zboží a služeb muselo docházet k rozmělňování tržní pozice současných gigantů. Takže bude třeba u společnosti NVIDIA trvat pět až deset let, než konkurence úplně dožene její technologický náskok?

Touto linkou úvah se pak dostáváme k tomu, že současná situace je výjimečná i na rovině rozvoje a investic do nových technologií, včetně mnohokrát skloňované umělé inteligence. Obvyklý vzorec vývoje totiž vypadá tak, že s novými přelomovými technologiemi se objevuje pomyslné podhoubí nových firem a nový ekosystém. A firmy starší se svými zaběhnutými, či dokonce zkostnatělými korporátními modely a firemní kulturou nejsou většinou schopny do nového vlaku včas nastoupit. Jde prostě o příliš velký odskok od toho, co umí dělat.

Umělá inteligence a s ní související technologie ale představují zlom – alespoň prozatím tu jsou hlavními tahouny firmy zaběhnuté a ne ty nově vznikající. Odraz toho jevu se opět přímo promítá do vývoje popsaného grafem. V konečném důsledku tu přitom hodně záleží na definici „nové“ technologie. Pokud se totiž na AI a spol. budeme dívat jako na extenzi technologií startujících někdy před dvaceti lety, obrázek se mění. Pak totiž spíše hovoříme o tom, že tehdejší mladé firmy stále sklízí to, co tehdy začaly.

Třeba technologický pokrok u železnice má své limity, nejde jej natahovat dál a dál. U měkkých technologií typu internetu, softwaru tato extenze může mít mnohem větší rozměry. A pak se mění i ony „zákonitosti“ týkající se mladých a starých firem. To je taková teorie. Pokud by byla platná, může současný cyklus naznačený v grafu vypadat nakonec trochu jinak.