Projev ministra zahraničí Jana Lipavského na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost

jsem rád, že po roce mohu opět promluvit na podiu této konference. Beru to jako potvrzení, že diplomacie je konečně vnímána jako nedílná součást bezpečnostní architektury státu. Letošní ročník nám poskytuje příležitost zhodnotit naše dosavadní úspěchy zároveň nás vyzývá k novému pohledu na výzvy a rizika, kterým čelíme v současném bezpečnostním prostředí Evropy i ve světě.

Rok 2024 je rokem mnoha výročí. Vstup Česka, Maďarska a Polska do Severoatlantické aliance v roce 1999, který si připomínáme dnes, mezi nimi bezpochyby vyčnívá. Byl to jasný vzkaz, že dlouhotrvající rozdělení na západní a východní Evropu se chýlí ke konci. Jen pět let poté přišlo největší rozšíření v dějinách Evropské unie a NATO přivítalo další země střední a východní Evropy. Tím se definitivně uzavřela kapitola rozdělené Evropy.

Skutečnost, že do Aliance bez výrazného vnitropolitického dohadů vstoupily Finsko a Švédsko zajímavě pootáčí naši východo-západní perspektivu a nasvěcuje jednotu Aliance, ale i Evropy.

Když se dnes člověk podívá na tyto události, nemůže přehlédnout odhodlání a optimismus, které tehdy lidi naplňovaly. Přesvědčení, že lze překonat překážky, zbavit se dědictví totality umožnily nám i ostatním využít příležitosti. Pouhých deset let dělí pád Železné opony a vstup prvních zemí střední Evropy do Aliance.

Jak by vypadala Evropa dnes, kdyby si lídři tehdejšího Západu vzali deset let na rozmyšlenou? Kdyby Česko v čele s Václavem Havlem nevyužilo čerstvě nabytou svobodu, politický kapitál a odhodlání připojit se k Západu?

Poslední dobou se občas zdá, jako bychom toto odhodlání ztráceli. Ve veřejném prostoru slyším bědování nad úpadkem západních liberálních demokracií a jejich neschopnosti čelit globálním výzvám – od změny klimatu přes nelegální migraci až po potřebu postavit se diktátorům, kteří ohrožují naši bezpečnost a prosperitu.

Tyto pochybnosti mívají jistou podstatu. Existuje mnoho důvodů k obavám. Úzkost nebo dokonce strach jsou pochopitelné. Strach nás však může buď paralyzovat, nebo podnítit k akci. A to je to, co odděluje zbabělost od statečnosti. Naši předkové, jejichž úspěchy si budeme v tomto roce při tolika příležitostech připomínat, také nepochybně trpěli obavami a byli si nejistí ohledně budoucnosti. Přesto s tím nakonec něco udělali. To, co je přimělo jednat, byl silný pocit zodpovědnosti za svůj vlastní osud. I když nedokázali plně předvídat výsledky svých činů, dokázali rozeznat správné od špatného a dobře věděli, jaké hodnoty chtějí hájit.

My bychom měli také. Budoucí generace nevzpomínají s úctou na ty, kdo jen pasivně přihlíželi. Vzpomínají na ty, kdo se nebáli a konali. Naše výchozí pozice je přitom jednou z nejlepších v našich dějinách. Jsme součástí pevného spojeneckého systému, který nás chrání mimo jiné i před znovuzrozeným ruským imperialismem. Aliance, která si sama letos připomíná vlastní výročí a to tři čtvrtě století své existence, se nikdy nepřestala přizpůsobovat novým bezpečnostním výzvám. Přes veškeré překážky a občasná nevyhnutelná zaškobrtnutí se dokáže měnit a modernizovat.

Díky tomu zůstává nenahraditelným pilířem zaručujícím bezpečnost euroatlantického prostoru a garance kolektivní obrany v případě napadení. Je aktivním hráčem mezinárodní politiky, který dokáže na globální scéně projektovat naše strategické bezpečnostní zájmy. Na spekulace o vlastní relevanci dokázala Aliance vždy odpovědět. Dnes je NATO silný bezpečnostní pilíř, bez něhož si nelze představit evropskou bezpečnost. Vstup Finska a Švédska je toho důkazem.

Ruská agrese proti Ukrajině je dalším dějinným zvratem, na který musíme reagovat. Před 25 lety vítala ministry zahraničí tří středoevropských zemí do Aliance jejich americká kolegyně, jejíž životní příběh je příběhem evropského boje proti despocii a nenávisti, Madeleine Albright. Ve své řeči při slavnostním ceremoniálu pronesla prozíravá slova: „Nikdy nesmíme znovu propadnout sebeuspokojení nebo předpokládat, že totalitarismus je navždy mrtvý, nebo ustoupit tváří v tvář agresi.“

Nyní je ta chvíle, kdy musíme její výzvu vyslyšet! Zatímco my slavíme 25 let od vstupu, Ukrajina již dva roky statečně vzdoruje ruské agresi. Přestože není integrována do NATO ani EU, obětovala západním hodnotám více než kterákoli jiná země od druhé světové války. Je naší povinností Ukrajinu podporovat, protože bojuje i za naši bezpečnost a svobodu.

Nesmíme zapomínat, že Putinovy zvrácené sny sahají daleko za hranice a naznačují širší strategii manipulace a kontrolu nad sousedními národy v jeho dosahu. Vzpomeňme na požadavky Kremlu vznesené v roce 2021, kdy Rusko předstíralo, že vyjednává: "Stáhněte své síly na pozice před rokem 1997, nebo to bude mít následky."

Jinými slovy: Putin požadoval návrat do doby, kdy žádný ze států, které Moskva dříve ovládala, nebyl součástí Aliance a nebyl kryt jejími bezpečnostními zárukami.

Tento požadavek nebyl pouhým historickým revizionismem. Byl jasnou snahou o narušení základů, na nichž Aliance stojí. Rizika spojená s ustoupením Putinovým ambicím jsou obrovská a odrážejí strašidelnou historii minulých appeasementů. Ronald Reagan kdysi varoval, že: „Appeasement, bez ohledu na to, jak je označován, nikdy nenaplní naděje těch, kdo appeasement prosazovali."

Vidíme, že Ukrajina zůstává odhodlaná a sebevědomá. S obrovským nasazením nejen že zadržuje mnohem lépe vyzbrojeného protivníka a v minulosti osvobodila téměř polovinu území, které Rusko obsadilo po začátku agrese v roce 2022. Změnila poměr sil v Černém moři.

Věřme a udělejme maximum pro to, aby i našim přispěním byl letošní rok rokem dobrých zpráv a aby se Ukrajině podařilo zatlačit okupační jednotky zpět tam, kam patří. Následným logickým krokem bude pomoc Ukrajině v její obnově a integraci do západních struktur.

Dámy a pánové,

Česko může být hrdé na své členství v NATO a na svou roli v podpoře demokracie, svobody a bezpečnosti ve světě. Mějme na paměti své vlastní lekce historie a pracujme i nadále společně na udržení stability a bezpečnosti v našem regionu i celosvětově.

Rozhodnutí, před nimiž stojíme, nejsou snadná. Nebyla ani před 30, 40 nebo 80 lety. Nečinnost si ale nemůžeme dovolit. Vysedět problém se často může zdát jako jednodušší cesta, ale obvykle se ukáže, že je to slepá ulička.

Fakta hovoří jasně. Čelíme výzvám, o kterých jsme si kdysi mysleli, že patří minulosti. V Evropě zuří válka, největší, jakou jsme viděli za poslední desetiletí.

Dobrou zprávou je, že máme prostředky, jak jí zastavit. Máme peníze, máme ekonomické kapacity, víme, kdo je oběť a kdo zločinec. Volba je jasná – buď budeme pasivně sledovat, jak se svět stává nebezpečným, nebo můžeme jednat, abychom naší svobodu a demokracii uhájili.

Tomu se musíme věnovat všichni a česká diplomacie je v první linii.

Děkuji za pozornost