V současné debatě o
přijetí eura v Česku často zní dvě krajně zavádějící, přitom ovšem zásadní věci. Zaprvé ta, že referendum o
přijetí eura nemá smysl, protože Češi si přijetí společně měny už odhlasovali
roku 2003. Zadruhé pak ta, že Česko nepřijetím
eura porušuje svůj závazek vůči
EU, stvrzený právě oním referendem z
roku 2003, resp. samotným
vstupem do EU o
rok později. Uveďme obě tato krajně zavádějící tvrzení na pravou míru.
Tak Češi tedy prý řekli „ano“
vstupu do EU, a tedy i do
eurozóny, v referendu
roku 2003, takže žádné další referendum nemá smysl. Národ zkrátka už měl možnost vyjádřit – a vyjádřil se. I k
přijetí eura. A „basta fidli“.
Jenže kdyby tento argument platil, žádné
euro dost možná ani existovat nebude.
Protože Dánové roku 1992 v tehdejším referendu nejprve odmítli Maastrichtskou smlouvu, která fakticky pokládá základy eura. A teprve v opakovaném referendu roku 1993 Maastrichtskou smlouvu přijali.
Pokud by tehdy, po referendu
roku 1992, v
Dánsku zvítězil argument znějící dnes Českem, tedy „jedno referendum na danou
otázku a dost“, Maastrichtská smlouva by ratifikována nebyla a
euro by nevzniklo.
Dánský případ není jediný. Irové šli k opakovanému referendu dokonce dvakrát, nejprve v
roce 2002 ve věci Niceské smlouvy a
roku 2009 stran Lisabonské smlouvy.
Vskutku, nebýt opakovaného referenda, tak není ratifikována nejen Maastrichtská smlouva, ale ani Lisabonská smlouva, tedy dvě úmluvy, které dnes představují samotný základ fungování nejen
eurozóny, ale celé
EU.
A nezapomeňme na norský případ. Norové šli
roku 1994 k referendu, aby podruhé, po 22 letech, odmítli členství své země v
EU, resp. EHS. Takže ani v
Norsku nebylo překážkou konání druhého referenda to, že se občané země k dané věci už jednou, o 22
let dříve, v referendu vyjádřili.
Proč má být tedy překážkou v Česku to, že se jeho občané k
euru v referendu vyjádřili před 21
lety? Že je snad
euro příliš odborné téma na to, aby o jeho přijetí hlasovali lidé v referendu? Švédové
roku 2003 hlasovali v referendu přesně o tom – o
přijetí eura; společnou měnu odmítli.
Že by tedy euro bylo příliš odborným tématem na Čechy, zatímco na Švédy ne?
Druhým krajně zavádějícím tvrzením je to, že Česko otálením s
přijetím eura porušuje závazek vůči
EU. Opět můžeme pohlédnout do Švédka: a Švédové jej neporušují? Vždyť byli v
EU už v době zrodu
eura v
roce 1999, takže svůj závazek danou optikou porušují jenže o více než pět
let déle než Češi. Argumentovat ve prospěch Česka lze opět i v tomto případě zcela bez odkazu na
Švédsko. Česko se totiž
vstupem do EU sice zavázalo
přijmout euro, ale nepřistoupilo na žádný konkrétní termín. Nelze tedy tvrdit, že svému závazku nedostává.
Přitom členské země
eurozóny se
přijetím eura zavázaly plnit závazky rozpočtové zodpovědnosti plynoucí z Paktu
růstu a stability. Jeho plnění například bylo
Německu podmínkou, aby se vzdalo své marky. Pakt je totiž samým základem správného a udržitelného fungování
eurozóny.
Jenže jen v letech
1999 až
2017 byl Pakt
růstu a stability různými zeměmi porušen ve 121 případech, a to jenom co se týče kritéria maximálního možného
schodku veřejných financí (studie publikovaná
americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu zde; str. 10-11). Ve 121 případech členské země
eurozóny tedy nedostály závazku, jenž byl
Německu podmínkou vzdání se marky. Za neplnění závazku měly být právoplatně penalizovány (ale nebyly).
S příchodem covidu v
roce 2020 byl Pakt
růstu a stability raději pozastaven s odkazem právě na pandemii a nyní je znovuzaváděn ve změkčené podobě.
Z hlediska Česka je proto legitimní vstoupit do
eurozóny, tedy naplnit svůj závazek vůči
EU, teprve tehdy, až své závazky vůči
euru – tedy Pakt
růstu a stability – budou členské
státy eurozóny plnit. Protože – jak už je řečeno – Pakt představuje vlastní základ fungování
eurozóny, který samotnému
Německu také byl základní podmínkou vzdání své národní měny, marky.
Když bylo plnění Paktu podmínkou vzdání se národní měny
Německu, proč by nemělo být podmínkou pro to samé také Česku?
Shrňme si to vše. Stoupenci
eura často tvrdí, že s přijetím společné měny budeme integrálnější součástí Západu. Skutečnou součástí Západu ale budeme spíše tehdy, když budeme jako Západ konat – ne jen platit západní měnou (ostatně eurem už dnes platí dokonce i země mimo
EU, konkrétně
Černá Hora a
Kosovo, a to na základě euroizace svých ekonomik). Tedy když automaticky nebudeme vylučovat možnost opakovaného referenda, jako ji nevyloučili Dánové, Norové či Irové. Nebo když nebudeme vylučovat možnost uskutečnit referendum o
euru, jako ji nevyloučili Švédové. Nebo když svůj vstup do
eurozóny podmíníme rozpočtovou kázní jejích členů, jako jej podmínilo
Německo.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity
Bank