Komentář náměstka ministra M. Mory pro HN k zavedení eura v ČR (2. část)

Autor: Marek Mora, náměstek ministra financí
Datum vydání 16.1.2024, Hospodářské noviny, komentář Závazek přijmout euro po nás nikdo vymáhat nebude. Přijetí eura je otázka jen naší politické volby

Prezident Petr Pavel vyvolal svým novoročním projevem několik otázek. Především tu o výhodnosti či nevýhodnosti přijetí eura v Česku (a zda by přijetí bylo „logické“, jak to prezident pojmenoval a já zde v první části komentáře pro Hospodářské noviny lehce zpochybnil).

Prezident republiky také zmínil náš závazek k přijetí společné evropské měny a vyzval k tomu, abychom po letech začali dělat konkrétní kroky, které nás k naplnění tohoto závazku dovedou. Pokud by takový závazek totiž skutečně platil, je namístě se ptát, proč vůbec výhody a nevýhody přijetí eura zkoumáme. Jak to tedy s naším závazkem přijmout euro je?

Závazek usilovat o vstup do eura jsme dali všichni společně v celonárodním referendu v červnu 2003. Na jeho základě jsme se stali členy Evropské unie. Eurozóna si před svým vznikem stanovila tři základní skupiny pravidel: splnění tzv. maastrichtských konvergenčních kritérií, zákaz ručit za dluhy jiných států a zákaz přímého financování dluhu centrální bankou. Cílem těchto pravidel bylo ukázat, že státy preferují cenovou stabilitu, a to i za cenu vyšší nezaměstnanosti, a že se chovají rozpočtově odpovědně a nebudou tím ohrožovat finanční stabilitu celé měnové unie a nutit je přebírat záruky za jejich dluhy.
Tento aspekt byl zvlášť důležitý, proto si země stanovily přísná fiskální pravidla (tzv. Pakt stability a růstu). Splnění těchto pravidel mělo jednak usnadnit život budoucí centrální banky a jednak snížit pravděpodobnost, že měnová unie povede k dluhové unii. Jak se situace vyvíjela?

Problémy nastaly už při samotném vzniku eurozóny, který se neodehrál zcela podle pravidel. Před eurem evropské ekonomice dominovala německá marka a euro ji mělo svým způsobem nahradit. Řada ekonomů proto očekávala, že euro bude klub vyvolených pro ty, jejichž ekonomiky jsou schopny stát na vlastních nohou, tzn. jsou konkurenceschopné a rozpočtově odpovědné. Tak jak to léta platilo zejména pro Německo, což dávalo sílu německé marce.

Očekávalo se, že země se do tohoto prestižního klubu budou přijímat postupně a jen ty, které si to „zaslouží“. Míra zásluhovosti měla být posuzována právě podle maastrichtských kritérií. K čemu ale došlo? Namísto očekávaného postupného procesu došlo k tzv. velkému třesku. K 1. lednu 1999 do eura vstoupilo 11 z tehdejších 15 členů EU. Řecko se přidalo o dva roky později. U řady z těchto zemí byly kolem plnění přístupových kritérií velké otazníky. U některých zemí byla čísla zmanipulovna a docházelo k velmi kreativnímu účtování některých finančních operací. Snad ani nemusím připomínat případ Řecka, kde se v roce 2004 ukázalo, že došlo k vyloženému podvodu a falšování dat.

Eurozóna zcela nedodržovala svá vlastní pravidla ani později. Velkou ranou bylo, když Německo a Francie, klíčové ekonomické a politické pilíře unie, odmítly v listopadu 2003 dodržet Pakt stability a růstu. To vedlo k velké ztrátě důvěryhodnosti těchto fiskálních pravidel a k tomu, že státy je přestaly brát vážně. Například 60procentní dluhové kritérium mnoho zemí platící eurem neplnila během 25 let existence eura nikdy. I nyní je průměrný veřejný dluh eurozóny asi 90 procent HDP, což je mimochodem asi 10 procentních bodů nad průměrem celé unie. Tato fiskální pravidla pak byla několikrát reformována. Poslední, čtvrtá velká reforma se diskutovala zhruba dva roky a finalizuje se právě v těchto dnech mezi Radou EU a Evropským parlamentem.

Eurozóna se navíc během své existence zásadně změnila oproti principům, na kterých vznikla. Došlo například k vytvoření záchranného mechanismu (tzv. Evropský stabilizační mechanismus, ESM), jehož cílem je pomáhat zemím v případě těžkostí s financováním dluhu. Další velkou změnou je vznik tzv. bankovní unie, podle které na všechny banky eurozóny dohlíží ECB jako jeden společný dohledový orgán. Navíc mechanismus řešení krizí (pomoc v situaci, kdy bankrotují banky) je rovněž společný.

Další výraznou změnou je vydání společného dluhu EU Evropskou komisí v reakci na covid-19. Všechny tyto kroky jsou výrazným posunem principu „každý za své“ podle tzv. no-bail-out klauzule, která zakazuje zemím ručit za dluhy jiných zemí.

Pro řadu ekonomů bylo rovněž překvapením chování Evropské centrální banky. ECB byla vytvořena hodně po vzoru německé Bundesbanky (cenová stabilita jako jediný cíl, velká nezávislost, sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem). Nicméně byly momenty a situace, kdy její postupy a chování úplně vzorci chování Bundesbanky neodpovídaly, zejména po roce 2010, kdy začala v eurozóně krize.

K posunu v chování ECB došlo zejména během mandátu prezidenta Draghiho. Vzpomeňme si na jeho výrok z roku 2012, že „ECB udělá cokoli na záchranu eura, v rámci svého mandátu“. A pak ECB oznámila a spustila řadu nekonvenčních nástrojů měnové politiky, zejména masivní nákupy dluhopisů, kdy byla jen tenká hranice mezi tím, zda ECB stále sleduje své měnověpolitické cíle, nebo zda už pomáhá slabším ekonomikám, což by bylo porušením jejího mandátu. V Draghiho politice pak ve velké míře pokračovala i jeho následovnice Lagardeová, zejména na začátku funkčního období. Ta navíc k této nekonvenční měnové politice přidala velký důraz na klimatickou změnu a genderová témata. Opět něco, co ve světě centrálních bank nebylo úplně standardní a co asi ne zcela odpovídalo představám těch z nás, kdo jsme si mysleli, že ECB je taková převtělená Bundesbanka.

Jak tedy vidět náš závazek ve světle tohoto vývoje? Je evidentní, že eurozóna se během své existence zásadně proměnila, přičemž řada těchto změn proběhla až po našem referendu v červnu 2003. Lze to vnímat jako přirozený vývoj, v reakci na řadu změn, z nichž mnoho nebylo možné předvídat. Nelze ale mít na jedné straně velmi pragmatický přístup eurozóny k vlastním pravidlům a k provádění měnové politiky a na druhé straně přísný právní závazek Česka přijmout euro.

Jsem přesvědčen, že na nás nikdo naplnění našeho závazku vymáhat nebude. Přijetí eura je proto nakonec otázka naší vlastní politické volby. To je také důvod, proč ani nemá smysl usilovat o výjimku z povinnosti euro přijmout, tzv. opt-out, jako má Dánsko, jak někdy navrhují odpůrci zavedení eura. To, zda se má, či nemá konat ještě jedno referendum, tentokrát jen o přijetí eura, je také čistě otázka politické volby. Vzpomeňme na Švédsko, které také mělo v roce 1994 referendum o přistoupení k EU a pak v roce 2003 další referendum k přijetí eura, a to přesto, že se k přijetí eura zavázalo také již ve svých přístupových smlouvách.