Neúprosná penzijní matematika: Buď pozdější odchod do důchodu, nebo nižší penze (HN, komentář M. Hlaváčka)

Hospodářské noviny, 7. 10. 2024 – celý komentář také na webu Hospodářských novin zde. Autorem komentáře je Michal Hlaváček, senior analytik Národní rozpočtové rady.

Změnám v důchodovém systému se bohužel nelze vyhnout. Populace stárne a lidí v důchodovém věku přibývá více nežli nově pracujících. Jednou z nejdůležitějších a nejdiskutovanějších částí důchodové reformy je bezesporu úprava důchodového věku nad dosavadní maximální úroveň 65 let. Všechny relevantní návrhy na úpravy důchodového systému lze v zásadě shrnout do dvou: nárůst důchodového věku každoročně „zhruba“ o jeden měsíc nebo o měsíce dva.

Veškeré dostupné projekce důchodového systému přitom ukazují, že pokud k tomuto prodlužování nad 65 let nedojde, bude důchodový systém čelit po roce 2035 výrazným deficitům ve výši až 3,5 procenta HDP (v dnešních cenách asi 280 miliard korun ročně). Věřit, že budoucí vlády takové peníze v budoucích rozpočtech najdou, je podobné jako věřit na placatou Zemi. Alternativou ke zvyšování důchodového věku tak může být už pouze zvýšení sazeb důchodového pojištění (až o 10 p. b.) nebo snížení důchodů až o třetinu vůči mzdám.

Obě tyto změny ale povedou buď k výraznému zvýšení ceny práce a tím zhoršení konkurenceschopnosti české ekonomiky, nebo jsou naprosto politicky neprůchodné. Tvrzení, že prodlužování důchodového věku nad 65 let není nutné, je tedy pouhým strkáním hlavy do písku a odkládáním zjevného problému, který sám nijak nezmizí.

Pokud bychom zvolili každoroční prodlužování odchodu do důchodu o dva měsíce, pak v kombinaci s dalšími prvky důchodové reformy bychom dosáhli stabilního důchodového systému. Naopak varianta s prodlužováním o jeden měsíc by vyřešila problém deficitů zhruba z poloviny. Ovšem pravda je, že jakékoli zvyšování důchodového věku je z hlediska stability veřejných financí lepší než nezvyšování žádné.

Jaké nás tedy čekají změny? Již v minulosti se operovalo s posunem důchodového věku nad 65 let v tzv. Nečasově reformě. Ta však měla z nejrůznějších důvodů doslova jepičí život. Současná úprava zákona ale již s tímto posunem počítá. Hranice odchodu do starobního důchodu bude svázána s tzv. nadějí dožití (kterou každoročně vykazuje Český statistický úřad). V porovnání s dosavadním přístupem by tak měl být důchodový věk navázán na „tvrdá statistická data“ namísto demografických projekcí.

Konkrétní věk odchodu do důchodu bude po změnách vyhlašován každý rok, ne jen jednou za pět let, jak tomu bylo dosud. Každý z nás by měl také strávit v důchodu stejnou fixní dobu namísto dosavadní proporcionální jedné čtvrtiny života. Zároveň budou tyto změny ohraničeny, a to tak, že nebude možné růst ani pokles z roku na rok o více než dva měsíce. Tyto dodatečné podmínky přitom vývoj ovlivní více než změny demografických parametrů.

Je tedy tohle jediná možná a správná cesta? Česká demografická společnost přišla ještě s jiným, alternativním návrhem. Ten by pro osoby narozené v rozmezí let 1965–1978 znamenal, že každý rok se pro ně věk odchodu do důchodu zvýší o jeden měsíc. Tento návrh je z kvantitativního hlediska dosti podobný návrhu, kdy se odchod do důchodu vypočítává z očekávané délky života. Která z variant nakonec bude nakonec prosazena, se teprve ukáže. Můžeme jen doufat, že i my se jednou do toho vytouženého důchodu dostaneme.