Česká inflace nejvyšší v EU a byla by vysoko i bez vlivu úsporného tarifu

Meziroční inflace v eurozóně činila v listopadu 2,4 %, v celé Evropské unii 3,1 %. Nejvyšší byla v Česku.


K tomu je však třeba přičinit komentář podobný tomu k datům o nezaměstnanosti po úderu covidu. Masivní využívání různým forem kurzarbeitu, k němuž tehdy přistoupily vlády v mnoha zemích Evropy (a celého světa), vedly k tomu, že míra nezaměstnanosti ztratila – coby makroekonomický indikátor situace na trhu práce a v ekonomice vůbec – velkou část své informační hodnoty. Nuže podobně ztratily po nástupu energetické krize před dvěma lety část své informační hodnoty ukazatele inflace, a to v důsledku rozhodnutí vlád v řadě zemí začít „sahat“ do cen. Obvykle šlo o různé formy cenových stropů. Konkrétně v případě Česka šlo ale loni v posledních třech měsících roku o „úsporný tarif“, tj. o dotaci z veřejných peněz do rozpočtů domácností, kterou ČSÚ vyhodnotil jako de facto snížení ceny elektřiny pro domácnosti. Cenová hladina tak v posledním loňském kvartále uměle klesla, a tudíž meziroční inflace v letošním posledním kvartále uměle povyskočila. Nebýt úsporného tarifu, inflace v Česku by teď byla o téměř tři procentní body nižší, takže už by nejvyšší v EU rozhodně nebyla.

Byla by nicméně pořád ještě cca sedmá nejvyšší. Inflační tlaky v Česku jsou tedy tak jako tak jedny z nejvyšších v EU. Svědčí o tom i měřítko nejaktuálnějšího vývoje inflace, tedy meziměsíční inflace: ta česká byla dle dat Eurostatu nulová, nicméně ve zbytku EU byla povětšinou záporná (průměr EU -0,4 %, průměr eurozóny dokonce - 0,6 %). Podobná jako v Česku nebo vyšší byla jen v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Slovensku, Estonsku a Švédsku. Nulová česká meziměsíční inflace je sice v evropském srovnání vysoká, nicméně po anualizaci (vynásobení 12) je hluboko pod inflačním cílem ČNB.

O mnoho jiný není obrázek ani v případě, že budeme zkoumat inflaci (tj. navýšení cenové hladiny) od doby před covidem. Ukazuje se, že největší zdražení přes celé toto smutné období let 2020-2023 nastalo v zemích nejblíž k Rusku (Visegrad, Pobaltí, Balkán).



Je to jistě dáno mj. velkou závislostí celého tohoto regionu na ruském plynu a ropě, vyšší energetickou náročností těchto ekonomik a vyšším podílem energií ve spotřebních koších domácností v těchto zemích.

Úplná analýza změny blahobytu by ovšem samozřejmě vyžadovala, aby proti těmto datům o vývoji cen byla postavena ještě data o vývoji nominálních příjmů.

Michal Skořepa