Zas tak špatně na tom nejsme

V uplynulých týdnech proběhla debata o tom, že v české ekonomice musí něco být zásadně špatně. Natolik zásadně špatně, že Česko je jedinou – ano, doslova jedinou – zemí v Evropě, která se ani do letoška nedokázala vyhrabat z covidovo-energetického propadu a produkovat aspoň to, co produkovala na konci roku 2019.

Do debaty přispěli nejen leckteří novináři, ale i někteří nynější nebo bývalí členové bankovní rady České národní banky. Na pomyslném debatním stole se ocitlo hned několik více či méně smutných hypotéz: že se Čechům nechce pracovat, že z neúprosných demografických důvodů ekonomicky aktivních Čechů ubývá, ba dokonce že jde o indikaci toho, jak extrémně mizerně slouží české ekonomice česká státní správa.

To všechno jsou silná slova, a proto jistě stojí za to se na ona nelichotivá čísla podívat trochu pečlivěji. Zmíněné vyhrabávání se z covidovo-energetického propadu se obvykle posuzuje podle nejoblíbenějšího ukazatele ekonomické aktivity, totiž podle hrubého domácího produktu (HDP). Jde o hodnotu všech druhů zboží a služeb, které byly v daném období vyprodukovány na daném území.

České HDP za druhé čtvrtletí letošního roku bylo na úrovni 99 procent zdejšího HDP v posledním čtvrtletí 2019 (tedy těsně před začátkem propadu). Odtud tedy to pozorování, že jsme se pořád ještě úplně nevyhrabali.

Prostý průměr tohoto čísla za celou Evropskou unii činí 103 procent – Unie jako celek už tedy produkuje o tři procenta víc, než kolik produkovala před příchodem covidu. 

 

HDP je tak trochu hausnumero, které navíc prochází postupnými revizemi poté, co statistici v průběhu času dostávají z různých koutů ekonomiky další a upřesněné údaje. Nicméně rozdíl čtyř procentních bodů mezi unijním průměrem (103) a českou hodnotou (99) je příliš velký na to, aby ho bylo možné odbýt odkazem na tyto nepřesnosti měření.

Když se ale porozhlédneme kolem, zjistíme, že například takové Německo na tom je jen o maličko líp: jeho index letošního 2. kvartálu oproti konci roku 2019 činí 100. Jde o příklad, který jsem vybral vůbec ne namátkou: Německo je pro českou ekonomiku zdaleka nejvýznamnějším obchodním partnerem.

Pokud tedy Němci s větší ekonomikou a přece jen menší závislostí na ruském plynu jsou teď jen tam, kde byli koncem roku 2019, možná není nic divného na tom, že my coby – ekonomicky vzato – „sedmnáctá spolková země“ jsme na tom o maličko hůř. Žádné smutné ani jiné hypotézy o důvodech naší pozice možná nejsou zapotřebí.

Ale pozor: kromě HDP statistici počítají i řadu dalších ukazatelů ekonomické aktivity, a tak se nabízí otázka, jestli je vůbec správné spokojit se s pohledem na HDP. Není mezi ostatními ukazateli některý, který je možná vhodnější, i když méně známý, a možná vychází pro Česko líp?

Je. Nazývá se hrubý národní důchod (HND). Jeho odlišnosti od HDP jsou vcelku zřejmé už z názvu: Zaprvé, HND je na rozdíl od HDP ukazatel nikoli domácí, tedy vázaný na území, nýbrž národní, tedy vázaný na obyvatele dané země. A to hraje roli: nezanedbatelnou část ekonomické aktivity odehrávající se v Česku mají pod palcem cizinci, a naopak řada Čechů a Češek je ekonomicky – ať už pracovně nebo investičně – aktivní v cizině.

Zadruhé, v HND jde nikoli o produkt, tedy o objem produkce, nýbrž o důchod, tedy o příjem z této produkce (ano, čtete správně: čeští statistici se kdysi dohodli, že budou používat slovo „důchod“ i u příjmů, které nemají s penzí nic společného). A to hraje roli taktéž: pokud vyrobíte letos dejme tomu stejný počet stejných aut jako loni, ale letos jste schopni tato auta prodat za cenu o deset procent vyšší, pak máte oproti loňsku při stejném produktu (růst HDP je 0 procent) o deset procent vyšší příjem (růst HND je deset procent).

Pro debaty o tom, co v Česku zlepšit, se mně HND zdá být mnohem užitečnějším ukazatelem než HDP: je přece mnohem důležitější, kolik si zdejší obyvatelé vydělají, než kolik se toho tady vyprodukuje.

A jak si tedy v mezinárodním srovnání Česko vede po stránce HND rozhodně daleko líp než u tradičně sledovaného HDP. Počítáno v eurech bylo české HND v loňském posledním čtvrtletí 29 procent nad posledním čtvrtletím 2019, což je zřetelně nad celounijním průměrem 22 procent. (Obě čísla jsou vysoká, protože Evropský statistický úřad uvádí HND jen bez očištění o inflaci; zde nám ale jde nikoli o samotné číslo, nýbrž o srovnání Česka s cizinou. Průměr za EU je vypočten bez Řecka, Itálie a Rumunska, za které údaje chybí, a bez „země statistických kouzel“ Lucemburska hlásícího absurdní hodnotu 269).

 

Nad Českem byli v 4q22 jen Bulharsko, Irsko a tři pobaltské republiky. Ve všech ostatních zemích EU byl nárůst HND od konce roku 2019 oproti tomu českému nižší (například ve zmíněném Německu jen 13 procent).

První závěr tedy je, že bychom možná měli vedle HDP sledovat i jiné, leckdy dokonce užitečnější ukazatele.

Druhý závěr pak zní, že z pohledu výdělků obyvatel Česka situace nijak smutně nepůsobí. Možná to s tou českou leností a mizérií státní správy zas tak hrozné není. 

Michal Skořepa, analytik České spořitelny