O měnové politice ČNB v minulých letech

Vzhledem k nedostatku jiných událostí je v dnešním restartu prostor na můj trochu provokativní text, který dnes vyšel v týdeníku Ekonom (a který je založen na jedné z kapitol právě vydané knížky „Ekonomické jednohubky“): je o tom, jak si domácnosti vytiskly spoustu peněz.

Mnozí účastníci debaty o příčinách vysoké české inflace se shodují na tom, že aspoň část viny leží na domácí půdě. Často se zmiňuje tato vláda a její předchůdkyně: svým hospodařením vytvořily rozpočtové schodky, které byly nepřiměřeně velké, a to i při zvážení dopadů pandemie a ruské agrese na Ukrajině.

V jistém smyslu má ale kus másla na hlavě také česká populace, a to hned ve dvou směrech.

První směr je triviální: kdyby český spotřebitel proti zdražování víc bojoval (méně utrácel, víc hledal levnější alternativy, víc jezdil nakupovat za hranice), inflace by byla nižší. Tohle obvinění je samozřejmě trochu nefér, protože přinejmenším v některých oborech (potraviny, bydlení a podobně) svou spotřebu pod určitou minimální úroveň snížit nebo do zahraničí přesunout nemůžeme.

Je tu ale i druhý směr, ve kterém si za drahotu můžou domácnosti samy. Jak víme přinejmenším už od dob slovutného nobelisty Miltona Friedmana, inflace je důsledkem příliš velkého množství peněz v ekonomice. A české domácnosti si zejména v době pandemie a krátce po ní vytvořily velké množství peněz – možná příliš velké.

Ano, čtete správně: české domácnosti si vytvořily velké množství peněz. Peníze totiž vznikají nikoli rozhodnutím centrálních bank, nýbrž dohodou kterékoli domácnosti – nebo firmy – s bankou o tom, že jí banka poskytne úvěr. Peníze, které na základě nově poskytnutého úvěru banka připíše dlužníkovi na jeho účet, jsou (nově zrozenými) penězi. Počítají se, jako jakékoliv jiné peníze na bankovních účtech (a v hotovosti v rukou firem a domácností), do peněžní zásoby – tedy do palebné síly, kterou můžou bankovní klienti použít pro své utrácení. (Pokud vám ovšem peníze půjčí nebankovní poskytovatel úvěrů, zastavárna nebo třeba kamarád, o zbrusu nové peníze nejde – jsou to už dříve vzniklé peníze, které váš věřitel jen přesunul ze svého účtu v bance nebo ze své peněženky).

Poskytnutí úvěru se dá označit jako porod peněz, kde šťastnou maminkou je banka, která úvěr poskytla, a šťastným tatínkem je klient, který o úvěr banku žádal. Paralela s porodem je sice možná roztomilá, ale o to syrovější je pak její uplatnění v opačném případě: splácením úvěru peníze naopak zabíjíme, ničíme.

Nuže české domácnosti si – ve spolupráci s bankami – vytvořily v posledních letech obří množství nových peněz tím, že si nabraly obří objem úvěrů. Ani ne tak tradiční cestou spotřebitelských úvěrů (růst jejich objemu se v nedávné minulosti příliš nezměnil); hlavní část nebývalého přívalu peněz si domácnosti zajistily skrze horečku na poli hypoték.

Od poloviny roku 2020 do konce roku 2021 se objem hypoték zvýšil celkem o dobrých 215 miliard korun, což je o polovinu víc, než by odpovídalo „normálu“ z let 2016-2019. Těch nad-normálních více než 70 miliard nových korun šlo převážně do rukou jiných domácností, které nemovitosti prodaly, a jejich spotřebitelská síla tak zřetelně narostla.

Rozhodování bank a jejich klientů o tom, kolik úvěrů bude poskytnuto (splaceno), a tedy kolik peněz vznikne (zanikne), se ale pochopitelně neděje jen tak podle jejich momentální libovůle. Je zásadně ovlivňováno úrokovými sazbami, a tedy měnovou politikou centrální banky.

A tak pokud jako jednu z příčin nynější vysoké české inflace uznáme velký objem nových úvěrů v posledních letech, pak bezprostředním viníkem jsou sice banky a jejich klienti, ale tím skutečným pachatelem v pozadí je Česká národní banka, která – viděno ze zpětného pohledu – snížila po příchodu pandemie úrokové sazby možná zbytečně nízko a možná je po odeznění pandemie měla zvyšovat ještě dřív a rychleji, než jak postupovala ve skutečnosti.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny