Zážitky z listopadu 89´

Zážitky z listopadu 89´

Je 17.11.1989 jdeme právě ze školy, rozhodujeme se, co budem dělat a jestli z široké nabídky libereckých kulturních zařízení vybereme hodpodu nebo diskotéku. Vyhrála to hospoda, ostatně jako vždycky. Každej z nás urazil svý tři Velkopopovický kozlíky, zaplatil 13 korun a rozešli jsme se do svých domovů. Večer jsem usedl ke svému nejoblíbenějšímu pořadu k Televizním novinám, abych se spolu se svým otcem rozčiloval nad bludy, kterými nás tahle státní televize krmila. Pravě hlásí, že na Národní byla zase nějaká nepovolená demonstrace, která by řízená ze Západu a účastnili se jí především protistátní živly, který chtěli rušit veřejný pořádek a vykřikovali protistátní hesla. Ach, jó, říkám si, to zase dostali na budku. Končí zprávy a já jdu spát. Ještě než usnu, tak se táta ke mně otočí a povídá, že měl dneska na nějaký konferenci projev Jakeš, a že to byla děsná sranda. Škoda, že jsem to neviděl, to bych se zase nasmál, v duchu ho vidím, jak říká to svoje ..." žádnej z nás, žádnej z nás... nemá takový prachy...."

20.11.1989 ve škole je rušno, sedíme v lavicích a profesor nikde, přišel až s půlhodinovým zpožděním. Hmm, co se děje ? Asi po hodině slyšíme šílenej řev pod okny, vykouknu ven a nestačím se divit. Pod okny průmysovky byl asi dvou tisícovej dav studentů, který měly v rukou státní vlajky a transparenty. Ty vole, to je síla, říkám si, to je fakt síla. Přece tu ale nebudeme sedět, vždyť dav venku řve o stošest. Máme zrovna strojírenskou technologii a tak čekáme, až skončí hodina. Zvonek zvoní a celá třída, kromě několika jedinců, běží ze školy. Jaké je však naše překvapení, když zjistíme, že ředitel školy stojí před východem a nechce nás pustit, pro jistotu zamyká hlavní dveře. Prohlašuje, že nás chce chránit ( před čím ?), a že se máme v klidu vrátit do svých tříd. Někdo navrhuje, že bychom to mohli zkusit přes záchodky v přízemí. Lezeme jeden přes druhého, ale jsme venku a připojujeme se k davu. Dav se obrací a míří směrem k vysoké škole. Tam nás pouští do Mensy, kde vystupují se svými projevy nejprve studenti a pak také odvážnější profesoři, dostává však prostor i druhá strana a zástupce policie nás varuje, že by to mohlo mít pro nás všechny následky, a že se máme rozejít. Je vypískán, blbeček v zelený uniformě. Dav, který mezi tím narostl, se vydal do středu města. Potkáváme lidi, někteří nás ignorují, někteří nás podporují, dokonce se přidávají, někteří na nás křičí, že jsme výtržníci, a dokonce na nás plyvou. Je to síla, fakt síla. Pokojný průvod, který vedou studenti, se vydal k další střední škole, ke gymnáziu. Cesta je však trochu komplikovanější, policie nás totiž celou cestu doprovází a těsně před školou na nás dokonce čekají policisté se psy. Někteří máme strach, obavu, ale takovýto atak si nemůžou dovolit, zní davem, nemají na nás. Točí nás televize, možná to bude večer v Televizních novinách. Odpoledne se shromáždění v poklidu rozchází, co bude dál ? Večer v Televizních novinách pak vidím, že takových to demonstrací bylo po celý republice víc, nejsme sami, to je dobře.

21.11.1989 ve škole se neučí, to je fajn, probíhá tzv. Kulatý stůl. Příjde učitel a debatujeme o současném dění, překvapuje nás, že s náma souhlasí, a že nám drží palce. Kdyby byl student, šel by s náma, ale takhle má strach. Je ženatej, má děti, chápeme ho, mohl by z toho mít nepříjemnosti. Dostáváme do rukou letáky, který pak po městě roznášíme, večer je první velká demonstrace před radnicí, schází se tu okolo 50 tis lidí. Tolik lidí pohromadě sem v životě neviděl, ani na prvního máje. Po demonstraci je na vysokoškolský koleji promítání událostí ze 17.11. na Národní třídě. Nevěříme vlastním očím, studenti byli zbytí jako žito. Jsou to svině komunistický, myslíme si všichni, avšak už to říkáme i nahlas, …”jsou to svině komunistický !!” Doma se bavím s rodiči, jak se na to dívaj, a ptám se jestli to v 68 bylo taky takový. Debatujeme a jdeme spát až hodně pozdě.

24.11.1989 před divadlem F.X.Šaldy je plno, každý chce dovnitř, tolik lidí divadlo nepamatuje. Usedáme na balkoně a posloucháme hlasy z pódia, mezi účinkujícími jsou známé osobnosti jako Petr Nárožný, Spirituál kvintet, Karel Zich, František Peterka a další. Všichni hltáme každé jejich slovíčko a co chvíli se ozývá dlouhý a spontánní potlesk. Pak přišel Nárožný a sdělil nám, že UV KSČ v čele s generálním tajemníkem Milošem Jakešem podal demisi. Hurá, sláva, jupí !!! Divadlo je vzhůru nohama, všichni se objímáme, aniž bychom se znali, brečíme, tleskáme, zpíváme hymnu. Při té nejkrásnější české písničce mi bušilo srdce jako o závod. Hymna končí, všichni znovu tleskají a objímají se. Je to nádhera a já jsem přitom, na tohle nikdy nezapomenu. Jsem šťastný, možná nejšťastnější člověk na světě.