Smíchov v běhu času

Historická data o obyvatelstvu odkrývají, jak se vyvíjel pražský Smíchov v posledních dvou stoletích.

První zmínky o osídlení v oblasti Smíchova pocházejí ze 13. a 14. století, o původu názvu čtvrti existují jen dohady a ani jeho význam není zcela objasněn. Jedna z teorií říká, že název připomíná události po parcelaci území v roce 1386, kdy se sem přistěhovalo a vzájemně smíchalo obyvatelstvo z různých osad.

Období překotného rozvoje i stagnace

Oblast Smíchova byla původně krajinou venkovského charakteru s řadou vinic, zahradami a sady, jejímž de facto jediným průmyslem bylo několik cihelen. Pro svou malebnost a zároveň blízkost Praze byla ještě v 18. století vyhledávaným cílem rekreace šlechty i měšťanů. Na území Smíchova bylo rozeseto množství usedlostí, jejichž jména jsou natolik zažitá, že se jako místní názvy používají dodnes.

Příchod průmyslové revoluce v první polovině 19. století ovšem změnil ráz Smíchova k nepoznání. Výhodná poloha u řeky i rovinatý terén poskytly ideální prostor pro budování průmyslu a jeho infrastruktury. První manufaktury a továrny se věnovaly textilní výrobě, ta však byla s postupující industrializací později nahrazena strojírenstvím a potravinářstvím. Významnou roli hrálo napojení Smíchova na železnici v průběhu poslední třetiny 19. století a také zprovoznění jedné z prvních pražských elektrických drah.

Okolo průmyslových areálů začaly rychle růst také ubytovací kapacity v podobě činžovních domů pro zaměstnance. V přilehlých svazích a na kopcích dále od průmyslového ruchu se postupně vypínaly vilové čtvrti majetnějších obyvatel obklopující původní starší usedlosti. Smíchov se tak během pár desítek let rozvinul ze zeleného okraje Prahy v důležité průmyslově obytné předměstí. Status předměstí získal oficiálně roku 1838, v roce 1903 se stal městem a v roce 1922 společně s řadou dalších čtvrtí součástí Velké Prahy.

V meziválečném období dále rostl obytný význam čtvrti, probíhaly snahy o zlepšení sociálních poměrů a úrovně bydlení, které vyústily ve stavbu či přestavbu řady činžovních domů, ale také například vybudování Ženských domovů.

Krátce po druhé světové válce nastala zřejmě poslední největší změna ve vymezení Smíchova – čtvrť přišla o poměrně velkou část území ve prospěch Radlic, rozšířila se ale o část území do té doby spadající k Hlubočepům. Za socialismu Smíchov obecně spíše stagnoval – prioritou režimu byla výstavba sídlišť a dělnické čtvrti jako Smíchov či Žižkov byly považovány za nežádoucí symbol předešlé kapitalistické éry. Důležitými milníky pro budoucí rozvoj čtvrti se však staly zavedení linky B pražského metra, dokončení Strahovského tunelu nebo postupný přesun ČKD Tatra na Zličín, o němž bylo rozhodnuto na přelomu 70. a 80. let.

Zcela novou kapitolu v historii Smíchova otevřela sametová revoluce, která v podmínkách znovuobnovené tržní, politické i společenské svobody umožnila rozsáhlou proměnu postupně deindustrializované čtvrti. Nejvýraznější transformací prošla oblast kolem stanice metra Anděl, kde vyrostlo nové obchodně-administrativní srdce čtvrti s celoměstským významem. V současné době v lokalitě probíhá výstavba zcela nového areálu Smíchov City, který bude zatím vůbec nejvýraznějším otiskem postmoderní éry.

Věková struktura obyvatel Smíchova

Nárůst o desítky tisíc obyvatel

Data o nárůstu počtu obyvatel i domů korespondují s výše zmíněnými poznatky o překotném rozvoji Smíchova od poloviny 19. století, který vrcholil na přelomu století, a poté se v průběhu meziválečného období stabilizoval. Zatímco v roce 1844 žilo na Smíchově méně než 2,5 tisíce lidí, v roce 1900 to již bylo téměř 50 tisíc. Populačního maxima dosáhl Smíchov v 60. letech 20. století, od té doby se jeho populace zmenšila téměř o polovinu. V posledních desetiletích se počet obyvatel ustálil okolo 35 tisíc.

Většina kompaktní blokové zástavby „dolního“ Smíchova byla vystavěna do začátku 1. světové války, zatímco pozdější vývoj byl již pomalejší. Za první republiky probíhalo doplňování stávajících struktur a více se rozvíjela individuální výstavba na smíchovských svazích. Za socialismu se na Smíchově stavělo s ohledem na výše zmíněné priority spíše nekompaktně a většinou individuálně nebo v podobě menších sídlištních souborů. Za jediný větší sídlištní soubor z doby socialismu můžeme považovat sídliště Podbělohorská.

Počet domů je od 50. let minulého století přibližně totožný, množství bytů v nich ale od 80. let kleslo, obdobně jako ve většině dalších čtvrtí vnitřního města. To je zřejmě projevem vyšších nároků na kvalitu bydlení ze strany obyvatel, ale částečně i důsledkem transformace některých rezidenčních objektů na komerčně využívané.

Vývoj počtu obyvatel, bytů a domů na Smíchově

* roky mimo sčítání

Ve sloupcích s nulovou hodnotou nejsou data k dispozici nebo jsou nedůvěryhodná.

Smíchov nebyl jenom dělnický

Smíchov byl tradičně považován za průmyslovou a dělnickou čtvrť, ale vedle továren, technické infra- struktury a převážně blokové zástavby „dělnických“ činžovních domů v pobřežní rovině Vltavy zahrnuje také rozsáhlé okolní vilové čtvrti ve strahovských svazích (na Hřebenkách a Klamovce), na Malvazinkách a na Kesnerce. To vedlo k dualistickému vnímání Smíchova, ve skutečnosti se ovšem jednalo o složitější mozaiku sociálních i fyzických forem.

Ještě v roce 1900 se na „dolním Smíchově“ vyskytoval poměrně vyrovnaný mix povolání (krom dělnictva bylo hojně zastoupeno také úřednictvo či živnostníci) a výše činží zde byla vyšší než v jiných částech Prahy. To však lze přičíst i skutečnosti, že ostatní části byly tou dobou ještě poměrně nerozvinuté. Situace v roce 1970 již více odpovídala zmíněné dualitě – obyvatelstvo vilových čtvrtí se vyznačovalo vyšším průměrným vzděláním a menším zastoupením dělníků. Z průmyslového Smíchova pak vyšším socioekonomickým statusem zjevně vystupovalo okolí Arbesova náměstí. Uvedené rozvrstvení víceméně zůstalo zachováno až do současnosti, dnes se nejvyšší podíl obyvatel se SŠ a VŠ vzděláním nachází v lokalitách intenzivní nové rezidenční výstavby (urbanistický obvod Kotlářka, Na Skalce).

V současnosti řada starých částí Smíchova ustupuje novým developerským projektům a ruku v ruce s tímto procesem se proměňuje také jeho obyvatelstvo. Jsme svědky gentrifikace, kdy je původní socio-ekonomicky slabší obyvatelstvo vytlačováno bohatší a vzdělanější populací. S tím souvisí také zvyšující se počet cizích státních příslušníků. Nejpočetnějšími cizinci na Smíchově jsou Ukrajinci následovaní Slováky a Rusy, což odpovídá celorepublikovým trendům. Rusové mají tendence se ve větší míře koncentrovat do lokalit nové výstavby, Ukrajinci spíše do lokalit s méně kvalitním bytovým fondem a nižším socioekonomickým statusem. V nadstandardní míře jsou zde dále zastoupeni občané zemí EU (především Francie, Německa, Itálie), Spojeného království a USA. Ti v Česku zpravidla působí jako vysoce kvalifikovaní odborníci, a jejich přítomnost tak potvrzuje tradiční atraktivitu některých částí Smíchova pro osoby s vysokým socioekonomickým statusem. Podprůměrně je naopak zastoupena čtvrtá největší pražská cizinecká komunita – Vietnamci.

Důležitým ukazatelem vlastností obyvatelstva je věková struktura a její vývoj v čase. V letech 1869 i 1900 měl graf věkové struktury Smíchova nejblíže k podobě pyramidy, z níž zjevně vystupovali vyššími hodnotami jen lidé v mladším produktivním věku. Jednalo se především o dělníky místních továren. S ohledem na setrvačnost rozvoje Smíchova se v meziválečném období tento stav příliš neměnil. Období socialismu se na podobě obyvatelstva čtvrti ovšem podepsalo značně, a to paradoxně právě upřednostněním rozvoje jiných oblastí. Především mladé rodiny s dětmi raději vyměnily uvadající průmyslový Smíchov za nově budovaná sídliště odpovídající moderním standardům bydlení, a v místě setrvávala méně mobilní složka populace, především senioři a sociálně slabší. V poslední době se obyvatelstvo opět stabilizovalo – jeho struktura odpovídá podobným čtvrtím vnitřního města a víceméně kopíruje celo- republikový průměr.

Podíl cizinců na počtu obyvatel (%, 2021)

Článek si můžete přečíst v únorovém vydání časopisu Statistika&My.