Jiří Suchý vystavuje ve své rodné Plzni v Galerii města - Co kreslím, když nehraju

Jiří Suchý vystavuje ve své rodné Plzni

Zahájení výstavy Jiřího Suchého (fotografie: M. Chaloupka)

Zaplněná Galerie města Plzně přivítala legendárního Jiřího Suchého. Plzeňský rodák přijel zahájit svou výstavu s názvem Co kreslím, když nehraju. Mezi hosty slavnostního podvečera byl primátor města Plzně Roman Zarzycký a radní města Plzně pro oblast kultury a památkové péče Eliška Bartáková. Přijela i dlouholetá divadelní partnerka Jiřího Suchého Jitka Molavcová.

„Vždycky říkám, že Plzeňané mají být na své město hrdí a vy jste jedním z důvodů, proč tomu tak má být. Jsem vděčný, že jste si udělal spolu s Jitkou Molavcovou čas a přijeli jste do Plzně. Je to vaše 91. výstava ve vašich 91 letech a jak všichni mohou vidět, jste ve výborné kondici, což mě moc těší,“ přivítal Jiřího Suchého primátor Roman Zarzycký.

Radní Eliška Bartáková uvedla, že výstava je jedinečnou příležitostí poznat Jiřího Suchého v jeho poetickém světě. „V něm nepřestává udivovat svou šíří záběru. Seznamujeme se s ním jako grafikem kreslířem, ilustrátorem i návrhářem,“ přiblížila Eliška Bartáková výstavu, která potrvá do 15. ledna příštího roku.

„Nepovažuji to za bůh ví, jaké umění. Berte to jako doklad toho, že jsem šikovnej. Jsou tady obrázky za 65 možná 70 let mé činnosti, ne všechny – to je jen výběr. Mám toho moc, jsem totiž strašně pilnej, a co je horší, jsem tady furt,“ rozesmál Jiří Suchý všechny přítomné a pak spolu s Jitkou Molavcovou bavil publikum zpěvem, poezií i poučením.

Legenda českého divadelnictví, textař, výtvarník, dramatik, zpěvák, herec i filmař – prostě muž mnoha talentů – Jiří Suchý se v Plzni narodil 1. října 1931. V roce 1932 se rodina přestěhovala do Klatov, kde tatínek Jaroslav Suchý (1903–1995) působil v kavárenském orchestru i v ochotnickém spolku Zeyer. Mimochodem Jaroslav Suchý byl fenomenální loutkář, vynálezce i hudebník. Plzeňské muzeum loutek o jeho tvorbě v roce 2015 připravilo výstavu. Z Klatov rodina roku 1936 přesídlila do Prahy.

Jiří Suchý se vyučil reklamním grafikem a byl zaměstnán v ateliérech propagační tvorby. V 50. letech minulého století vystupoval s kapelou Viktora Sodomy, hrál na basu, psal texty. Koncertovali v Redutě, kde se Jiří Suchý seznámil s jiným plzeňským rodákem – Miroslavem Horníčkem a mnoha dalšími osobnostmi tehdejší československé kulturní scény.

S Jiřím Šlitrem a Ferdinandem Havlíkem v roce 1959 založil Divadlo Semafor (SEdm MAlých FORem). Hned jejich první hra Člověk z půdy zaznamenala ohromný úspěch. Semaforská divadelní představení pak bývala vždy beznadějně vyprodaná a písničky z dílny Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra jsou dodnes známy, vždyť jsou podepsáni například pod hity Krajina posedlá tmou, Ach, ta láska nebeská, Tereza, Klementajn a mnoha dalšími.

Divadlo Semafor se netěšilo přízni komunistického režimu a v 70. letech minulého století perzekuce vůči Jiřímu Suchému zesílily poté, co podepsal manifest Dva tisíce slov. Po smrti Jiřího Šlitra v roce 1969 našel Jiří Suchý svého divadelního souputníka v herečce a zpěvačce Jitce Molavcové. Divadlo Semafor existuje dodnes a principál Jiří Suchý jej stále vede. Od roku 2001 je čestným občanem města Plzně.

Plzeňská výstava ukazuje Jiřího Suchého jinak než ve světle divadelních reflektorů. Prezentuje výběr jeho výtvarného díla. Obrazy Jiřího Suchého jsou tematicky často provázány s jeho divadelní nebo literární tvorbou. Objevuje se v nich typická poetika, laskavý humor, hravost, smyslnost a láska k českému jazyku. V některých pracích dokonce divák najde přímo vepsaná sdělení, případně úryvky autorských textů písní nebo divadelních her.

Návštěvník výstavy podle její kurátorky Alešky Čeňkové může získat pocit, že se jedná o dílo několika umělců. „Cítěné barevné plochy a kontury některých litografií jsou zcela odlišné od ilustrativní stylizace kreseb. Naopak bravura tušové linky v motivech aktů působí téměř sochařsky. Je to patrně tím, že Jiří Suchý záměrně zkouší různé výtvarné polohy a nezávazně si hraje s rozmanitými možnostmi uměleckého výrazu,“ vysvětlila Aleška Čeňková.

Text: Hana Josefová