Dopady drahých energií. Odhady komplikuje datová slepota

Konkrétně nejistotě ohledně domácích dopadů prudkého zdražení, kterým prošly energie na evropském trhu, jsem věnoval text, který dnes vyšel v Lidových novinách a který připojuju i na závěr tohoto Ranního restartu.

Den co den si mnozí kladou otázku, jak dlouho ještě potrvá nynější inflační utrpení. Obvyklá odpověď posledních týdnů je taková, že jsme nejspíš na vrcholu nebo v jeho těsné blízkosti a že v prvních měsících příštího roku začne česká inflace klesat.

Jen před pár dny se k tomuto pohledu přihlásily i nejnovější prognózy České národní banky i ministerstva financí. Je ale tahle odpověď věrohodná?

Každá prognóza má v sobě pochopitelně nejistotu. Prognóza inflace taktéž, nota bene v nynější době. Víme pramálo například o tom, jak průchodný bude koridor pro vývoz obilí z Ukrajiny, jaká další podpůrná opatření zavede (nebo naopak odvolá) zdejší vláda nebo jak silný bude tlak zaměstnanců na růst mezd.

To všechno jsou nejistoty dané tím, co se bude dít v dalších dnech, týdnech a měsících. Vedle toho je tu ale jedna masivní nejistota daná tím, co už se stalo: mám na mysli nejistotu okolo dopadů dosavadních růstů cen energií na mezinárodních trzích. V následujícím se zaměřím převážně na zemní plyn; u elektřiny je problém svou podstatou tentýž.

Co o tlacích na cenu plynu víme velmi dobře, je síla prvotního impulzu. Pokud si jako základ vezmeme například začátek roku 2021, pak cena na burzách byla letos těsně před ruským vpádem na Ukrajinu vyšší čtyřikrát, v srpnu dokonce dvanáctkrát; v posledních týdnech je vyšší „jen“ pětkrát až šestkrát.

Podle údajů Českého statistického úřadu ale plyn (samotná komodita, jejíž cena není úředně nijak regulovaná) zdražil od ledna 2021 pro domácnosti jen o něco víc než dvakrát. Kdyby svět energií odteď začal fungoval tak, že by si je české domácnosti kupovaly den po dni přímo na mezinárodním trhu jako dejme tomu zeleninu na farmářském trhu, pak by nám jen samotný plyn – při své váze ve spotřebním koši – zvýšil meziroční inflaci o dobrých devět procentních bodů; po zahrnutí téhož předpokladu u elektřiny by to bylo dokonce o čtrnáct bodů (například v říjnu by tak inflace činila 29 procent).

Mezi mezinárodními plynovými burzami a našimi peněženkami tedy musí být cosi, jakýsi „meziterén,“ kterým je příval vysokých cen tlumen. Můžeme to přirovnat k situaci, kdy stojíme v údolí pod přehradou, která byla postavena kdesi nad námi v horách a nedávno se protrhla. Máme vcelku přesnou představu o objemu vody, která se z přehrady hrne, a také o množství vody, které k nám skutečně (zatím) dospělo. Oproti objemu vody valícímu se z přehrady je množství vody kolem nás výrazně menší.

Bude voda kolem nás opadávat, nebo se její hladina naopak ještě zvedne? Budou příspěvky cen plynu (a elektřiny) do inflace slábnout, nebo naopak ještě zesílí?

V obou situacích odpověď záleží na tvaru meziterénu. V případě protržené přehrady jde o to, kolik je mezi přehradou a námi různých překážek, lesů, kopců a kotlin, díky kterým se část vody po cestě zcela ztratí nebo se její příval do údolí aspoň rozloží v čase.

Co se týče přenosu vysokých cen plynu z burz do domácností, brzdící meziterén měl dosud podobu dvou hradeb. První hradba je na úrovni velkoobchodní: mnoho firem obchodujících s plynem se dlouhodobě snaží kupovat plyn (na burze nebo i mimo ni) nikoli až ve chvíli, kdy ho potřebuje pro své klienty, nýbrž dopředu. Jako si mnozí z nás kupují zájezdy s předstihem dejme tomu několika měsíců, obchodníci s plynem si kupují dodávky této komodity s předstihem mnoha týdnů, měsíců, čtvrtletí nebo i pár let. A tak i když se následně cena plynu k okamžitému dodání v jistém období prudce zvýší, tomu, kdo nakoupil dodávku plynu pro toto období předem, ještě při někdejší nízké ceně, je to jedno, protože dostane plyn nadále levně (tedy pokud jeho dodavatel dodrží smlouvu) a svým odběratelům může napočítat cenu, ve které se aktuální cenový nárůst nijak neprojeví.

Druhá hradba je na úrovni maloobchodní: mnohé domácnosti si – přinejmenším do letošních zmatků na tomto trhu – kupovaly plyn s fixací ceny na dobu třeba i několika let. Díky těmto fixacím měly plyn k dispozici (opět: pokud jejich dodavatelé dodrželi smlouvy) za původní nízké ceny i v době, kdy plyn začal prudce zdražovat.

Bohužel, tyto obecné poznatky o dvou hradbách jsou asi tak všechno, co o meziterénu dělícím české domácnosti od trhů s plynem víme. Například Česká národní banka sbírá a zveřejňuje každoměsíčně haldu detailních dat, která nám dávají velmi podrobný obrázek o stavu bankovního sektoru. Naproti tomu o nákupu a prodeji energií, tedy o tom, jak asi vypadají a jak v čase se mění obě uvedené hradby, žádná instituce taková souhrnná data nesbírá a nepublikuje.

Jakákoli prognóza dopadů tržních cen plynu a elektřiny na dění v Česku je v důsledku této datové slepoty střelbou hodně od boku. Vládou zavedené cenové stropy tuto prognostickou nejistotu nezničily; jen ji přesunuly ze spotřebitelské inflace do výdajů státního rozpočtu.

Michal Skořepa