Rozdrtí energetická krize evropský průmysl?

Zatímco se evropské podniky vyrovnávají s nedostatkem energií, pracovníci jednoho závodu v jihovýchodní Francii dostali nový zimní šatník. Saint-Gobain, francouzská skupina na stavební materiály, objednala pro zaměstnance svého skladu v alpském městě Chambéry teplé kabáty a rukavice, protože tuto zimu sníží topení. Aby snížila spotřebu plynu, nastaví teplotu na 8° C místo obvyklých 15° C. „Bude to jako pracovat venku, takže jim musíme dát všechny nástroje k práci ve vnějším prostředí,“ říká Benoit d’Iribarne, seniorní viceprezident pro výrobu.

Vypnuté topení není pro mnoho evropských průmyslových společností pouhou úsporou nákladů, ale otázkou přežití. Evropský průmysl zaměstnává asi 35 milionů lidí, tedy zhruba 15 procent práceschopného obyvatelstva. Zástupci předních průmyslových firem unie začátkem tohoto měsíce varovali před potenciálně zničujícím ekonomickým dopadem energetické krize. „Rychle rostoucí ceny energií v současnosti urychlují alarmující pokles konkurenceschopnosti evropských průmyslových spotřebitelů energie,“ uvedl European Round Table for Industry v dopise Ursule von der Leyenové, předsedkyni Evropské komise, a Charlesi Michelovi. Bez okamžitých opatření k omezení cen pro energeticky náročné společnosti „budou škody nenapravitelné“.

Na první pohled ukazují evropské průmyslové společnosti odvahu – mluví o opatřeních na úsporu energie a dalších nákladech, které se snaží snížit. Některé shánějí uhlí a další fosilní paliva, aby přežili zimu, jiné mluví o zelené revoluci, kterou krize podnítí. Již nyní však existují důkazy, že velké společnosti v některých odvětvích omezují výrobu kvůli nedostatku energií, a to ještě před začátkem zimy. A manažeři od chemikálií přes hnojiva až po keramiku varují, že jim hrozí ztráta trvalého podílu na trhu a že možná budou muset přemístit část produkce do jiných částí světa, které mohou nabídnout levnější a spolehlivější energie. „Riskujeme masivní deindustrializaci evropského kontinentu,“ varuje belgický premiér Alexander De Croo.

Úspora energií

Mezitím se firmy předhánějí ve snížení spotřeby, aby snížily ochromující náklady na energii a připravily se na nedostatek plynu přes zimu, pokud by vlády zavedly přídělový systém. A mnohé jsou vynalézavé. Francouzská automobilka Renault zkracuje dobu, po kterou je barva horká, což tvoří až 40 procent její spotřeby plynu. Tyto inovace slibují, že v budoucnu zefektivní továrny i procesy. Nejprve však musí tyto podniky přečkat zimu.

Ti, kteří mohli, zvýšili ceny. Chemická společnost Lanxess se sídlem v Kolíně nad Rýnem, která vyrábí základní chemikálie a aktivní složky pro farmaceutický trh, zvýšila základní ceny až o 35 procent, když začaly stoupat náklady na energii. Zvýšení cen ale problém nedostatku plynu nevyřeší. Nicholas Hodler z Arc International, francouzského skláře, říká, že prostor pro zvýšení cen v příštím roce bude také omezený. „Skutečnou otázkou je, zda v roce 2023 zaznamenáme výrazný nárůst nákladů na energii,“ říká. "Nebudeme schopni přenést všechny tyto dodatečné náklady na naše zákazníky, aniž by to mělo významný dopad na objem."

Papírna DS Smith nařídila svým továrnám snížit spotřebu o 15 procent, což je dobrovolné snížení, na kterém se členské státy EU dohodly v červenci. Stroje, které se mezi výrobními sériemi nevyužívaly, budou nyní vypnuté. Valeo, francouzský dodavatel pro automobilový průmysl, požádal své továrny, aby snížily spotřebu energií o 20 procent pomocí opatření, jako je zastavení výroby o víkendu a snížení teplot během týdne. Solvay, belgická chemická společnost, organizuje své továrny tak, aby fungovaly s o 30 procent menším využitím plynu pomocí alternativních energií a mobilních bojlerů na naftu.

Nejen zdroj energie, ale i surovina

Plyn je pro evropské průmyslové společnosti nejdůležitějším zdrojem energie, ale také je důležitou surovinou používanou v chemickém průmyslu a pro hnojiva. Podle Anouk Honoré, zástupkyně ředitele programu pro výzkum plynu na Oxfordském institutu energetických studií, průmysl celkově spotřebovává asi 27 – 28 procent celkových dodávek do unie. Vyjmout jej jako palivo z mnoha průmyslových procesů však není tak snadné. Zhruba 60 procent spotřeby průmyslového plynu se používá pro vysokoteplotní procesy při 500° C a více, jako je výroba skla, cementu nebo keramiky.

Některé společnosti se vracejí k fosilním palivům, což je potenciální překážka pro plány EU na zelenou transformaci. Bayer, německá farmaceutická a biotechnologická společnost, v roce 2019 oznámila plány na úplný přechod na obnovitelné zdroje energie. Ale nyní se vrátila k uhlí „pro případ“, že by nebyla schopna pokrýt potřeby tepla ve výrobě. Automobilka Volkswagen ve Wolfsburgu bude příští dvě zimy provozovat své elektrárny na uhlí, místo aby přešla na plyn, jak bylo původně plánováno v rámci dekarbonizačního úsilí.

Dokonce i pro průmyslové procesy s nižší teplotou jsou v současnosti alternativní paliva nezvykle vzácná. Letní sucha vyčerpala kapacitu vodních elektráren a stárnoucí francouzské jaderné reaktory nejsou schopny uspokojit poptávku kvůli vleklým odstávkám a problémům s údržbou.

Omezení výroby

Některá průmyslová odvětví, která čelí ochromujícím cenám energií a oslabující poptávce spotřebitelů, se rozhodla, že nejlepším způsobem je jednoduše omezit výrobu. Analytici investiční banky Jefferies odhadují, že téměř 10 procent evropské kapacity surové oceli bylo v posledních měsících odstaveno. A ArcelorMittal, největší evropský výrobce oceli, očekává, že produkce v evropských provozech bude v tomto čtvrtletí ve srovnání s loňským rokem o 17 procent nižší poté, co snížil výrobu. Organizace pro obchod s kovy Eurometaux říká, že všechny zinkové hutě v EU musely omezit nebo dokonce úplně zastavit provoz, takže unie ztratila 50 procent primární produkce hliníku.

Zasažen byl také sektor hnojiv, který se při výrobě amoniaku spoléhá na plyn jako na surovinu. A podle Fertilizers Europe bylo odstaveno 70 procent kapacity. Goldman Sachs odhaduje, že 40 procent evropského chemického průmyslu „je vystaveno riziku trvalé racionalizace“, dokud se nepodaří omezit ceny energií. „Vzhledem k rychlému růstu cen energií neustále revidujeme úroveň naší výroby v celé Evropě,“ uvedla německá chemická skupina Covestro.

Ne všechno lze odstavit

Stejný příběh se odehrává v plastikářském, keramickém a jiném energeticky náročném průmyslu. Consultancy Rhodium odhaduje, že zhruba 81 procent evropské poptávky po průmyslovém plynu tvoří pouze pět sektorů: chemikálie, základní kovy (jako je ocel a železo), nekovové minerální produkty (jako je cement a sklo), rafinace a koksování a papír a tisk. V některých z těchto sektorů jsou dočasné odstávky nejen nákladné, ale často je téměř nemožné je realizovat bez trvalého poškození zařízení.

D’Iribarne ze Saint-Gobain řekl, že potenciál snížení energií ve sklárnách je omezený, protože pece musí neustále hořet, aby sklo neztuhlo. „Nemůžete snížit spotřebu o 30 procent, protože to znamená, že byste museli zavřít, a to by poškodilo továrnu. K restartu potřebujete šest měsíců až rok.“ Ale přesně to musel udělat Arc International, francouzský sklář. Tato společnost odstavila dvě z devíti pecí a prodloužila dobu údržby u dalších dvou poté, co se účty za plyn letos zvýšily téměř čtyřnásobně. Společnost také zasáhl náhlý pokles poptávky po některých jejích produktech, říká Nicholas Hodler, generální ředitel. Výsledkem je, že zhruba třetina zaměstnanců dostala dva dny v týdnu dovolenou.

Méně konkurenceschopní

Rozsáhlé odstávky vzbuzují obavy, že krize otevírá dveře rivalům z regionů s nižšími náklady na energie. „Hrozí, že snížení nebo zastavení vývozu, byť dočasné, se promítne do trvalé ztráty podílu na trhu,“ říká Giovanni Savorani, prezident Confindustria Ceramica, obchodního orgánu italského keramického průmyslu za 7,5 miliardy eur ročně. Evropští výrobci si dlouho stěžují na konkurenční nevýhodu, kterou představuje roztříštěný trh s energií v unii. Podle Mezinárodní energetické agentury byly během 10 let do roku 2020 evropské ceny plynu v průměru dvakrát až třikrát vyšší než v USA. Od té doby, co Rusko začalo omezovat dodávky, se tento rozdíl prohloubil až na 10násobek. „Můžeme dovážet [hnojivo] za poloviční cenu, než za kterou jsme schopni ho vyrobit,“ říká Jacob Hansen z Fertilizers Europe.

Cefic, evropský obchodní orgán chemického průmyslu, poukazuje na to, že od března tohoto roku se Evropa poprvé stala čistým dovozcem chemikálií jak z hlediska objemu, tak hodnoty. "To je vážně znepokojující," říká Marco Mensink, generální ředitel. "Kvůli nákladům na energii jsme prostě na globální bázi příliš drazí."

Dlouhodobé riziko deindustrializace

Ve snaze neustoupit konkurenci, využívají některé společnosti své levnější závody mimo Evropu. Ilham Kadri, generální ředitel belgické Solvay, říká, že by tato chemická skupina mohla v případě potřeby zvýšit výrobu energeticky náročnějších produktů na trzích s nižšími náklady. „Zabýváme se tím, jak prioritizovat produkty,“ říká „Jsme globální společnost a můžeme využít aktiva mimo Evropu, abychom kompenzovali jakékoli snížení tamního objemu.“

Jeden italský vedoucí pracovník ocelářského průmyslu říká, že kombinace vysokých nákladů na energii a uhlíkové daně v Evropě ho nutí přehodnotit, kde vyrábět ocel, když cena je 800 EUR za tunu. „Dříve měla cena plynu 40 EUR [za tunu] dopad, nyní vzrostla na 400 EUR,“ říká. „Pokud k tomu přidáme uhlíkovou daň, celkový dopad nákladů na energii je 600 EUR. Dává nám mnohem větší smysl přesunout výrobu“ do Asie.

Obalové společnosti Smurfit Kappa a DS Smith hledají dodávky papíru do svých továren v Severní Americe. „Z USA dovážíme více než v minulosti,“ říká Roberts z DS Smith. „Na výrobu papíru spotřebujete spoustu energie. V USA je mnohem dostupnější a náklady na energii jsou mnohem nižší.“

Experti varují, že čím déle jsou firmy nuceny přesouvat výrobu z Evropy, tím větší je riziko, že se některá část produkce už nikdy nevrátí. Honoré z Oxfordského institutu energetických studií říká, že se to již dříve stalo. „Když byly evropské ceny plynu v letech 2010 až 2014 na relativně vysokých úrovních, byli jsme svědky přesunu do regionů s nižšími cenami – jako je Střední východ, severní Afrika a USA,“ říká. "Poptávka po průmyslovém plynu se nikdy nevrátila na úroveň před finanční krizí. Jakmile se učiní investiční rozhodnutí… je těžké žádat společnosti, aby se vrátily,“ potvrzuje Matthias Berninger, seniorní manažer společnosti Bayer. "Kdybychom investovali do nového sídla, mělo by to důsledky na desítky let."

Oběti v první linii

Mezi prvními oběťmi by mohli být výrobci komodit s nižší marží, využívající plyn, jako jsou výrobci hnojiv, říká Trevor Houser z Rhodium. „Ekonomika výroby hnojiv na bázi zemního plynu v Evropě bude ještě dlouhou dobu špatná,“ říká. Hrozba je obzvláště akutní ve střední a východní Evropě, kde je mnoho zemí silně závislých na ruském plynu. Ze 45 milionů tun evropské produkce hnojiv ročně podle zdrojů produkuje jen Polsko 6 milionů a všech jeho pět továren je zavřených. Dále jsou odstaveny 3 miliony tun kapacity v Maďarsku, Rumunsku a Chorvatsku. Celkově bylo ve východní Evropě bylo odstaveno 20 procent evropské kapacity.

Maďarský výrobce hnojiv Nitrogénművek patří mezi ty, kteří museli ustoupit. Zoltan Bige, ředitel pro strategii, varuje, že důsledky snížení kapacity letos v zimě mohou být zničující. „Pokud v létě nebudeme vyrábět, nevytvoří se zásoby,“ říká. "V celé Evropě nejsou zásoby, které by měly být k dispozici na jaře, kdy se poptávka začne zvyšovat." Trvalý dopad odstávek v celé Evropě se projeví až za mnoho měsíců. Ale snížení produkce chemikálií, oceli a dalších kritických základních produktů jižznepokojuje ty, kteří jsou dále v hodnotovém řetězci.

Společnosti jako Volvo a Bayer začaly hromadit díly a materiály pro případ, že by se dodavatelé dostali do problémů. „Naší hlavní obavou není cena energií, ale dostupnost vstupů, které přeměňujeme na léčiva,“ říká Berninger ze společnosti Bayer. Budoucnost evropského chemického průmyslu závislého na plynu, a zejména závodu BASF v Ludwigshafenu, největší integrované chemické továrny na světě, je pro některé hluboce znepokojivá. Ludwigshafen je klíčovým dodavatelem pro výrobce všeho možného od automobilů až po zubní pasty a je motorem německého chemického sektoru. „Pokud se tento německý chemický průmysl zavře, o tři týdny později bude mít každý dodavatelský řetězec v Evropě problém,“ říká Mensink z Cefic. "Pokud Německo nebude schopno dodávat… bude to mít dominový efekt v celé Evropě,“ říká d’Iribarne ze Saint-Gobain.

V první linii jsou německé společnosti, které tvoří 27 procent prodané průmyslové produkce unie podle hodnoty. Na začátku letošního roku pocházelo z Ruska více než 50 procent německého dovozu plynu a průmysl představoval více než třetinu poptávky.

OECD odhaduje, že Polsko, Česká republika, Slovensko, Rakousko Slovinsko, Švédsko, Finsko a severní Itálie mají nejvyšší podíly zaměstnanosti v ohrožených odvětvích. Všechny tyto země se snaží nabídnout podporu svému průmyslu i občanům, ale mnoho společností se již dívá za letošní zimu do té příští a předpovídá ještě tvrdší podmínky. „V roce 2022 byly významné objemy z ruských zdrojů,“ říká Bige z Nitrogénművek. „Pokud tohle všechno zmizí, vykreslí to pro příští zimu [2023-4] dost pesimistický obrázek. Podíl nových zdrojů plynu se bude zvyšovat, ale infrastruktura to zdaleka nestíhá.“

Jsou však tací, kteří věří, že výsledkem krize bude silnější a ekologičtější průmyslová základna. Společnosti jako Saint-Gobain, Solvay a Smurfit Kappa urychlují plány energetické transformace, které byly zavedeny ještě před ruskou invazí. Tony Smurfit, generální ředitel Smurfit Kappa, říká, že jeho společnost „utrácí třikrát tolik, co bychom jinak utratili“ podle předchozích plánů. Existují tedy důvody k optimismu. „Urychlí to zelenou revoluci. Před padesáti lety neexistovaly pro zelenou energii žádné možnosti a nyní existují. Myslím, že Evropa bude velmi zelená.“

Zdroj: Financial Times