O svobodu se nemá prosit

Pochopitelně, každý máme své vlastní hodnoty. Krásné na svobodě (chápané primárně jako respekt k vlastnickým právům) je, že ač ji někdo sám pro sebe vyzdvihuje nad ostatní hodnoty, ostatním tím neupírá vůbec nic z jejich vlastních svobod. Svoboda představuje volbu určit si své vlastní hodnoty a stavět je právě tak vysoko, jak chceme. Svoboda se nedá nikomu vnutit, tak jako se s oblibou vnucují hodnoty jiné. Problém nastává pouze ve chvíli, kdy chce někdo obětovat vaši svobodu za jinou hodnotu pro sebe.

Co je na celém přístupu ke svobodně velice alarmující, je její omezování snad jen z principu. Lhostejnost k jejímu ukrajování v porovnání s odnímáním jiných životních hodnot. Představa, že je snad svoboda jakýmsi zbytným, luxusním artiklem a privilegiem, či dokonce známkou přílišné rozežranosti celé společnosti. Potřeba stále slabších argumentů pro její ukrajování. Jak si vysvětlit reakce lidí, které iritují i takové svobody pro druhé, které se jich samých vůbec nedotýkají? Skutečně se, i při zmínce o změně zákona o možnosti přechylovat svoje příjmení, vyrojí nespočet těch, kteří se musí proti něčemu takovému okamžitě vymezovat? Z jakého důvodu? Jakým způsobem to omezuje jejich život a svobodu? Přesto i tato maličkost vyvolává v lidech nelibost, čistě z touhy po zachování „starých pořádků“? Větší svoboda je špatně protože… se to někomu nelíbí?

Kolik lidí volá po znovuobnovení povinné vojenské služby? Ne, nejděsivější nejsou názory lidí, kteří chtějí jiným lidem odpírat drahocenné roky života proto, že se sami cítí v ohrožení a že snad doufají v bojeschopnou armádu. Takový člověk alespoň přiznává, že chce za omezení druhých získat svoji vlastní ochranu. Pak jsou tu tací, kteří chtějí druhé někam odvádět protože… jim připadá strašně super, aby někdo jiný nebyl „zhýčkaná chudinka, která akorát vysedává u mobilu“ a protože „za nás to bylo lepší a to by těm klukům akorát prospělo“? To má být vtip? Svoboda druhých lidí má být ukrajována proto, aby uspokojila náš vkus a naši touhu okrádat o ni jiné lidi? Na jak nízkou příčku musela její hodnota klesnout, když o ní společnost uvažuje bez rozpaků tímto způsobem?

Jak už bylo řečeno, nikomu z těch lidí není svoboda vnucována. Bylo by pouze fajn, aby ji ani oni (skrze demokratické zákony) nebrali těm, kteří se nikterak nedotýkají jejich práv. Jak horlivě jsou lidé ochotni hájit například hodnotu samotného zachování lidského života? Představte si, že chce někdo odsoudit k smrti 10 lidí. O 9 z nich ví, že jsou to skuteční zločinci, ale jeden z nich je zcela nevinný. Pouze se neví, který to je. Tehdy by se přišlo s návrhem, že je prostě popravíme všechny, abychom si situaci zjednodušili, protože potrestat viníka je zkrátka to nejdůležitější. Kolik lidí bude s něčím takovým souhlasit? Vzít jedinému nevinnému člověku život, abychom mohli dalších 9 lidí potrestat a zneškodnit? Prakticky každý by to v naší kultuře označil za absolutní zrůdnost.

A teď si namísto hodnoty zvané život představme hodnotu zvanou svoboda. Jak rychle se toto uvažování změní? Jak malý morální problém je, vzít i zásadní životní svobody mnoha milionům lidí jen proto, abychom tím zabránili potenciálním hrozbám? Když jde o svobodu jednání, téměř nikdo nemá problém si věci (v rámci bezpečnosti) zkrátka zjednodušit. Co na tom, že jistými zákony vezmeme svobodu všem těm, kteří chtějí prodávat určité druhy zboží, aby tím potenciálně někoho neohrozili? Co na tom, že v rámci ochrany „veřejného zdraví“ zakážeme lidem kouřit v hospodách a omezíme svobodu podnikání? Že zákoníkem práce omezíme lidi ve svobodné volbě pracovních podmínek? Že stanovením minimální věkové hranici pro pohlavní styk, nepřímo upřeme svobodu nakládat se svým vlastním tělem všem pod touto hranicí? Co na tom, že stát reguluje držení zbraní pro vlastní potřebu, ba dokonce pouhou svobodu slova, protože se někdo jiný cítí ohrožen? Ve výsledku nás již nebude zajímat ani reálná velikost či charakter rizika, které mají takové restrikce údajně odvrátit, či jestli náhodou samy nepřináší rizika ještě větší. Stačí, že tu existuje riziko a svoboda může jít do kopru. Jde přeci o naši bezpečnost!

Jednou z nejčastějších praktik státu je omezování svobody pouze z preventivních důvodů, které již ani není jako omezování svobody vnímáno. Svoboda se neukrajuje jen v případě konkrétní, již způsobené újmy, ale i zcela nevinným lidem v případě újmy potenciálně hrozící. A to prakticky bez vyhodnocování pozdějších přínosů. Zdá se, jako by snad samo preventivní omezení lidských svobod skrze zákon nebylo dostatečně velkou újmou na lidských právech. Jakoby něco takového považoval stát za velice levné řešení našich problémů. Je děsivé, že namísto toho, aby byla svoboda vnímána jako základní stav a její omezení až jako krajní možnost a zároveň závažná újma, tak zde zaznívají hlasy o tom, že máme prý „nějak moc svobody“ a že je zbytečné, aby nám ji stát „dával“ tolik.

Je svoboda tak malá hodnota? Zdá se, že státy nemají problém ji neustále osekávat. Drobit. Bezostyšně rozhazovat výměnou za stále větší potřebu bezpečí a ochrany či jiných hodnot. Jenže svoboda není bezedná studnice, ze které můžeme do nekonečna brát, jak se nám zlíbí a věřit, že svět zůstane v pořádku. Omezováním svobody způsobujeme lidem újmu – zcela reálnou, závažnou a bolestivou újmu. A co hůř, pro snižování jejich osobní zodpovědnosti je vedeme do stavu, který může nakonec zničit i jejich ostatní hodnoty. Zjednodušovat si situaci preventivním, plošným omezováním lidských svobod pod hrozbou trestu, je principiálně stejně neetické, jako si ji zjednodušovat preventivním ublížením na zdraví, majetku či způsobením jakékoliv jiné škody.

Myslím, že je načase si uvědomit, že svoboda je podstatná hodnota. Není to naše luxusní privilegium, kterého máme na rozdávání ani bezvýznamná ozdobička na hromadě statků, které nás udržují naživu a kterou máme zahodit jako kus hadru, kdykoli pocítíme potřebu naplňovat si naše „vyšší cíle“. Svoboda není naší odměnou. Nemá se o ni prosit. Je základní esencí civilizované společnosti. Dobrovolná spolupráce vymanila naše předky z materiálního nedostatku a povznesla je na vyšší úroveň soužití, než je prostá snaha vymoci si cokoliv násilím. Ochota spolupracovat a přitom respektovat hranice druhých je jak etická, tak i ekonomicky výhodná a dělá z nás něco víc, než jen pouhou zvěř. Státní zákony trestající „zločiny“ bez oběti nás vrací zpět k barbarství. Právě proto, že druzí lidé nejsou naším majetkem, není na místě, snažit se jim diktovat, jak mají žít.

Omezování svobody je závažný problém. Neustálé odebírání svobod skrze stát a jeho restrikce představuje závažnou újmu na lidských právech. V principu obdobně závažnou, jako je zabití, jako je okradení, nebo zmrzačení. Jen s tím rozdílem, že tato újma není ani tak rychlá, ani tak očividná. Je načase přestat sahat k restrikcím, kdykoliv máme dojem, že tím můžeme velice levně zajistit něco užitečného. Platit svobodou lidí není levné řešení. Naopak, je to řešení velice drahé. Platí se naší kvalitou života, bolestí, utrpením, strachem a ponížením, možností dělat svá vlastní rozhodnutí a učit se z nich, zahozenou možností zlepšovat lidem život, kterou by jim přinesl neregulovaný trh. Platí se tím, co nás dělá člověkem. A v neustálé snaze nechat platit ty druhé (jejichž osud nás nikterak netrápí) zaplatíme nakonec my všichni.

Veronika Tulef 

Okomentovat na Facebooku