Úroky jako zbraň hromadného ničení. Kdo měl smůlu, odnesl to naplno - Vzpomínka na devadesátky

Nejen česká, ale i evropská a americká ekonomika stojí na prahu recese. V rámci interních debat jsme se s kolegou Dušanem Vaškovicem dostali ke srovnání současné situace s tou ze závěru devadesátých let. Krize z roku 1997 podle něj nebyla ani tak měnovou krizí jako úrokovou. Úroky tehdy zafungovaly jako zbraně hromadného ničení. Jistá podobnost s dneškem tu přece je. Příliš mnoho peněz v ekonomice. Ty je potřeba stáhnout, což se však podle Dušana neobejde bez fyzické destrukce některých fungujících ekonomických struktur. Musí například zkrachovat některé firmy, někteří vlastníci nemovitostí na hypotéku pak o ně musí přijít.

Co bylo podle tebe hlavní příčinou české krize ze závěru devadesátých let?

Mluvíme-li o závěru devadesátých let, máš nejspíše na mysli jaro roku 1997, kdy došlo na českém trhu k tzv. měnové krizi. Úrokové sazby tehdy dosáhly na svoje historická maxima, mezibankovní půjčky na jeden den, tzv. „overnight“, dosahovaly neuvěřitelných 500 až 700 procent, šestiměsíční depozita byla za 25 procent. Česká národní banka opustila politiku fixního měnového kurzu a ten krátkodobě oslabil. Celá tato patálie trvala několik měsíců. Paradoxní je, že nazýváme toto období měnovou krizí, protože měna oslabila jen málo a po ukončení nastartovala desetiletou posilovací jízdu. Jednalo se spíše o úrokovou krizi, jelikož to byly astronomicky vysoké úroky, které způsobily problémy a přivolaly krach mnoha firem.

Úroky zapůsobily jako zbraň hromadného ničení a kdo měl smůlu, odnesl to naplno. Tehdy jsem pochopil, jakou roli hraje v podnikání obyčejné štěstí. Nejrozšířenějším typem bankovního úvěru byl v té době šestiměsíční roll-over. Ten, kdo měl smůlu a jeho úvěry se refixovaly během krize, většinou zkrachoval, jelikož úrok na šest měsíců činil v té době smrtelných 25 procent. Ten, komu se fixoval těsně před nebo po krizi, přežil.

Anatomii celého problému není možno provést na několika stránkách a zasloužila by si kvalitní studii. Došlo zde k působení překvapivého množství vlivů jak domácích, tak mezinárodních. Vyberu jen ty, které rezonují s naší dobou. Předně, spouštěčem krize se stala nevyrovnaná obchodní bilance České republiky financovaná „horkými“ zahraničními penězi ukládanými na domácím mezibankovním trhu, které se ze dne na den sebraly a odešly. Dlouhodobé příčiny tkvěly v něčem, čemu se dnes vznešeně říká „helicopter money“ a „quantitative easing“. Na začátku devadesátek totiž došlo ke kupónové privatizaci a restitucím, tedy k obrovskému přesunu majetku z portfolia státu do soukromých rukou. Zároveň SBČS bezprecedentním způsobem „nalila“ do ekonomiky (na tu dobu) obrovské množství peněz formou nekrytých tzv. „redistribučních úvěrů“ a vydala desítky bankovních licencí doslova „na ksicht“. Nastartovala se úvěrová emise, rostla akciová burza. Do země proudil zahraniční kapitál a spotřební zboží. Zároveň se rozevíraly nůžky mezi dovozem a vývozem, jelikož zdevastované české firny nebyly schopny konkurovat na zahraničních trzích. Struna praskla na jaře 1997.

Jak se tedy liší současná ekonomická situace od té ze závěru devadesátek?

Současná situace je do značné míry nesrovnatelná s rokem 1997. Česká ekonomika se plně integrovala do mezinárodního finančního systému a podobné problémy jí již nehrozí. Co je však zarážející, že se podobné nerovnováhy naakumulovaly na mnohem vyšší mezinárodní úrovni. Do ekonomických úvah vkročila politika a svět se pomalu navrací do stavu, v němž se nacházel za studené války.

Není možné najít přímou analogii mezi koncem devadesátých let a dneškem. Co však přetrvává, jsou jednoduché ekonomické pravdy. Příliš mnoho peněz v systému způsobuje problémy, na které existuje jediný lék, a tím jsou vysoké úrokové sazby. Nepříjemné je, že k tomu, aby vyšší úrokové sazby provedly svou práci, musí dojít k fyzické destrukci některých fungujících ekonomických struktur. Musí například zkrachovat některé firmy, někteří vlastníci nemovitostí na hypotéku o ně musí přijít. Dokud neuvidíme tyto projevy ve velké míře nejenom u nás, ale i ve světě, budou úrokové sazby nadále růst.

Jakým způsobem a jak rychle to bude probíhat a na jaké výši se růst zastaví lze těžko odhadnout. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, bude se jednat o mnoholetý proces plný falešných obratů a zdánlivých návratů ke starým pořádkům. Dokonale vyladěná ekonomika z doby před covidem je však ztracena v nenávratnu. Co ve mně vzbuzuje největší obavy, je kognitivní disonance, kterou stále trpí převážná většina našich i zahraničních ekonomů. Vidí hmatatelné projevy inflace, znají podobné příklady z historie, ale nejsou schopni se vzdát starých zajetých představ o futuristické bezinflační ekonomice. To je podle mě největší problém současnosti a zároveň rozdíl od závěru let devadesátých.

A jak se od té doby změnil český bankovní systém? Je „zdravější“?

Banky v současné době nepředstavují systémový problém. České banky jsou ve valné většině v zahraničních rukou a mezinárodní bankovnictví je neobyčejně stabilní. Je to dáno za prvé silnějším regulatorním prostředím, které vzniklo po krizi roku 2009, a za druhé obrovským množstvím přebytečné likvidity, která se v nich nachází. Pokud se jeden z těchto faktorů nezmění, nemáme se čeho obávat.

Jak hodnotíš poslední kroky ČNB? A co očekáváš od obměněné bankovní rady? 

Musím říci, že ČNB funguje naprosto bezchybně v daných ekonomických podmínkách. Podle mého názoru by české úrokové sazby měly být ještě o několik procentních bodů výše. Chápu ale, že se nacházíme v Evropě, kde přetrvávají nulové úrokové sazby. Myslím si, že každá bankovní rada ať s takovou nebo makovou nálepkou postavená před ekonomickou realitu bude muset pokračovat v kurzu, který je nastolen.