Třeba z lednice. Stačí, když ho nějaký výrobce umístí na etiketu svého zboží s tím, že „udržitelný“ je buď obsah, nebo obal, případně obojí. Někdy má zkrátka člověk pocit, že před tímto pojmem nemá šanci utéct, a že je kolem něj tak nějak „přeudržitelno“. Kdo chce být zkrátka „in“, tak je „udržitelný“.
Pojem „udržitelnost“ však není chápán pouze ve svém původním environmentálním významu, ale poněkud nám nabobtnal o aspekty sociální a společenské. Což je klasickou ukázkou toho, jak se může původní dobře myšlený záměr zvrhnout. A tak to, co před lety začalo smysluplným a vítaným úsilím o to, abychom dýchali čerstvý vzduch, řeky nepřipomínaly stoky a nežili jsme uprostřed měsíční krajiny, dospělo k pokusům poroučet větru a dešti ve jménu záchrany lidstva před jeho usmažením se. Alespoň tak zní jeden z cílů architekty „udržitelnosti“ veřejně prezentovaný. Ve skutečnosti však podle mne pouze hledají způsob, jak se napojit na veřejné i privátní penězovody a pořádné se napakovat.
Že to celé bude stát balík, je přitom jasné. V případě programu Green Deal, který tvoří její podstatnou a nejviditelnější část, se hovoří o bilionu eur. Kde je vzít a nekrást? Evropská ekonomika na to nevydělá. Ta totiž skomírá, když ji vedle aktuálně extrémních cen energií dlouhodobě trápí neefektivita, přeregulovanost a vysoká závislost na dodávkách nejen surovin, ale už i technologií ze zemí, které nám rozhodně nejsou příliš nakloněny. To všechno má samozřejmě vliv i na ceny zboží v zemích EU vyráběném a požadavky na jeho „udržitelnost“ je jen zvyšují.
A aby toho nebylo dost, tak evropská vrchnost postupně likviduje i ta hospodářská odvětví, která v Unii doposud docela slušně fungovala. Jako třeba automobilový průmysl. Od roku 2035 totiž nebude nejspíš možné koupit v EU nový vůz se spalovacím motorem. Pokud to takhle půjde dál, tak se v ní časem nebude vyrábět nic, co by mělo šanci uspět na světových trzích. Nikdo totiž nebude mít zájem nakupovat předražené zboží jen proto, že je „udržitelné“.
Z čeho tedy bude „udržitelnost“ financovaná? Na Green Deal mají jít peníze z rozpočtu EU a dále ze soukromých a veřejných zdrojů, pro které se má vytvořit „rámec“, aby mohly být investovány „snadněji“. Což je eufemismus pro roztočení rotaček na „tištění“ peněz, z nichž část poteče přes unijní rozpočet a část přes privátní či veřejné subjekty. Půjde přitom o tak obrovský balík, že vedle něj jsou debaty o tom, zda český rozpočet zatížit dalšími stovkami miliard, malichernými hádkami o drobné.
Jenomže ani masivní „tištění“ peněz nebude na financování toho všeho stačit. A tak chtějí architekti „udržitelnosti“ získat nějaké prostředky i od drobných investorů. Světlo světa tedy spatřily „udržitelné investice“ mající sloužit k financování firem a projektů, které jsou „šetrné k životnímu prostředí, společensky přínosné a sociálně odpovědné“. Víte, co mají všechny tyto projekty a firmy společného? Bez subvencí z veřejných peněz by nepřežily ani den a investice do nich budou mít nějakou hodnotu pouze do okamžiku, než tato podpora skončí. A až to přijde, zůstanou investorům jenom oči pro pláč...
Subvencovat „udržitelnost“ nelze zkrátka do nekonečna a sama si na sebe nevydělá. Natož aby generovala profit. Což je dáno tím, že nevznikla z nějaké přirozené a spontánní potřeby, ale vychází ze „zelené“ ideologie a sociálního inženýrství. A ty na žádných tržních ani ekonomických pravidlech založeny nejsou. Navíc znevýhodňuje tu část světa, která ji vzývá, protože ji činí vůči jeho zbytku nekonkurenceschopnou.
„Udržitelnost“ je zkrátka neudržitelná...
Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft.
Kateřina Lhotská
Vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, CreaSoft s.r.o.
Akademik roku 2022 soutěže finančních produktů Zlatá koruna
RSS
Přebírání zpráv
